A zde procházka po hradištích jižních Čech z doby bronzové končí. Snad stručné informace o nejzajímavějších lokalitách a aspektech účelu hradišť stačily k letmému zasvěcení do tématu. Míra zachování a prozkoumání jednotlivých hradišť je různá, větších archeologických výzkumů se dočkalo jen málo z nich. Je zde určitě mnoho prostoru pro další bádání, zcela jistě budou objevena i další, třeba i významnější hradiště z této doby. Na mnohé oblíbené otázky veřejnosti se právě kvůli omezenému stavu poznání obtížně odpovídá. Například přesná délka užívání hradišť se určuje velmi obtížně, byly by k tomu třeba nákladné velké série radiokarbonových dat ze správných kontextů. Těmi zatím nedisponujeme, a proto si musíme vystačit s menšími soubory těchto dat, či tradičním datováním na základě typologického rozboru nálezů, které je však poměrně hrubé. Proto nelze dobu existence jednotlivých hradišť určit na měně než 100 – 150 let, přestože některá mohla být osídlena i daleko kratší dobu. Navíc je jasné, že tyto polohy byly opakovaně osidlovány i v rámci doby bronzové, ale i později až do současnosti. Další oblíbenou otázkou je předpokládaný počet obyvatel hradiště, který lze ze stávajících dat opět velmi špatně konkrétněji odhadovat. Pokud se k řešení této otázky v případě opevněných sídlišť přistupuje, nejpřesvědčivější metodou je vynásobení počtu zjištěných obydlí předpokládaným počtem jejich uživatelů. To je v našem případě nemožné, protože vyjma fragmentárního poznání z Vrcovic o charakteru zástavby vnitřní plochy sledovaných hradišť moc nevíme. Příliš nepomáhá ani využití nedestruktivních geofyzikálních průzkumů, které za příhodných podmínek mohou zjistit půdorysy podpovrchových objektů včetně obytných domů, bez destruktivního zásahu do země. Ukazuje se, že značná část nezastavěných vnitřních areálů hradišť je značně postižena erozí, dřívější orbou či jinou pozdější lidskou aktivitou a zachování mocnějších intaktních situací, včetně reliktů domů, je patrně velmi vzácné. Počet obyvatel tak můžeme odhadovat jen na základě plochy hradišť, přičemž u těch nejmenších lze usuzovat na desítky lidí, u největšího hradiště na Hradišťském vrchu u Písku lze snad uvažovat, v případě plného využití, o vyšších stovkách až tisíci lidí. Prozatím se však jedná o obtížně ověřitelné odhady. Je ovšem zjevné, že se nejednalo o pouhá provizorní útočiště, refugia, jak se o některých hradištích dříve uvažovalo. Při podrobnějším zkoumání je na nich v podstatě vždy registrován bezpečně datovatelný kuchyňský a další sídlištní odpad, který svědčí o intenzivním využití těchto poloh k sídlení.
Lépe jsme na tom s poznáním stavebních konstrukcí fortifikací. Nejkomplexněji poznáno je díky aplikaci řady přírodovědných metod opevnění ve Vrcovicích, jehož segment v nepříliš zmenšeném měřítku (1:4) byl prezentován v podobě hmotové rekonstrukce na této výstavě. Velmi podrobně bylo zkoumáno opevnění na Voltýřově a to hned několika řezy, částečně poznána je také skočická fortifikace. Četně jsou doloženy kamenné prvky hradeb, které jsou v některých regionech vzácné. V jižních Čechách je to však dozajista způsobeno všeobecnou dostupností kamenné suroviny. Bezpečně jsou také doloženy některé činnosti přímo v areálech hradišť. Vyjma běžných každodenních aktivit, související se získáváním a zpracováním potravy či výroby textilu, se v poslední době značně rozhojnily doklady metalurgie bronzu. Oproti soudobým, obtížně prostorově definovaným rovinným sídlištím, na nichž se s těmito aktivitami také setkáváme, je u hradišť výhodou jejich jasné ohraničení, a tedy i možnost lépe uchopitelného prostorového zkoumání tzv. areálů aktivit. Ze stávajících dat vyplývá, že doklady kovolitické činnosti se na hradištích nejstaršího horizontu často nacházejí na nejchráněnějších místech patrně s největší exkluzivitou (Skočice, Všemyslice, Velešín). Může to odrážet společenskou prestiž tehdy ještě v rámci regionu nového klíčového řemesla a jeho nositelů. Nikoli nečetné jsou indicie odkazující na vojenský aspekt účelu hradišť. Vyjma samotných fortifikací jsou jimi nálezy předmětů, které můžeme označit jako militaria. K nim snad můžeme řadit i koncentrace prokazatelně přemístěných oblázků, připravených k hodu rukou či prakem. U fortifikací je nutné opět vyzdvihnout důmyslné, byť dnes poněkud nenápadné, příčné valy na Hradišti u Písku. Stejně tak je třeba zmínit zánik v podstatě všech zkoumaných hradeb požárem.
Jasná jsou také přesnější stáří sledovaných hradišť, z čehož jasně vyplývá, že obliba budování těchto monumentů se během doby lišila. Největší rozmach výstavby hradišť pozorujeme na přelomu starší a střední doby bronzové, tedy zhruba mezi léty 1800 – 1500 před Kristem a to zhruba ve dvou následných fázích. Jedná se zároveň o jeden z vrcholů pravěkého osídlení jihočeského regionu. Zatím nelze s jistotou říci, zda některá hradiště nebyla zbudována již o něco dříve v bezprostřední souvislosti s osidlováním v té době patrně sporadicky zalidněného území jižních Čech. První horizont patrně souvisel s určitou konsolidací osídlení. Rozmach hradišť v této době je však vlastní širšímu středoevropskému prostoru a časově odpovídá rozšíření prvních kovových specializovaných zbraní, které máme doloženy i ze sledovaných lokalit. Souvislost lze také spatřovat s rozsáhlou těžbou mědi ve východních Alpách a s jejím následným transportem na sever, právě skrze jižní Čechy. Druhým horizontem výstavby hradišť byl přelom střední a mladší doby bronzové (1350 – 1200 před Kristem). Ten je zastoupen pouze jediným hradištěm, které má však suverénně největší rozlohu ze sledovaných hradišť – Hradiště u Písku. Není vyloučeno, že ona unikátnost je způsobena jinou, méně archeologicky nápadnou konstrukcí hradeb, jako je tomu snad i na Hradišťském vrchu. Některá hradiště tohoto horizontu tak mohla zatím zůstat nepovšimnuta. Z archeologických pramenů se zdá být toto období poněkud neklidné, protože do něj spadají nejvýznamnější lokality, jimiž bývá válečnictví doby bronzové dokazováno: údolí říčky Tollense v severním Německu, kde se odehrála nejstarší nám známá bitva na Starém kontinentu, které se dle chemických analýz lidských kosterních pozůstatků, ale i artefaktů, měli zúčastnit i lidé z dnešního území z Čech (viz obraz rekonstrukce bitvy), hradiště Skalka u Velimi s mnoha lidskými skelety pohozenými v příkopech, na nichž jsou patrné stopy násilí, či obdobná lokalita Cezavy u Blučiny na Moravě. Ve stejné době ve východním Středomoří plení tehdejší civilizace mořské národy. Posledním horizontem budování hradišť je závěr mladší doby bronzové a pozdní doba bronzová, kdy v jižních Čechách dochází k regresu osídlení, který se podepsal i na malé četnosti těchto děl i na jejich velikosti, které zde zdaleka nedosahují desítek hektarů, jako některá hradiště v okolních regionech. Jedná se o období samotného závěru doby bronzové, kdy dochází patrně ke kolapsu stávající obchodní sítě s mědí a cínem a lidé ve střední Evropě začínají poznávat železo. Dochází k hlubokým společenským změnám. Věk bronzu postupně mizí.
K čemu tedy sloužila jihočeská hradiště doby bronzové? Z lépe poznaných lokalit je patrné, že pokrývala širší spektrum předpokládaných aspektů účelu. Již byly zmíněny doklady stálého obývání těchto poloh, tedy funkce obytná. Povětšinou monumentální fortifikace mohly plnit defenzivní funkci, avšak zároveň se skrze ni demonstrovaly schopnosti dané komunity a bezesporu spoluvytvářela jejich identita. Časté jsou doklady každodenních řemesel, ale i metalurgie. Naopak velmi vzácné jsou doklady pobytu elit, ačkoliv zvláště depot jantarových perel z Dívčího Kamene je mimořádný i v širším geografickém měřítku. Nicméně pro výraznější hierarchizaci tehdejší společnosti v jihočeském regionu zatím chybí prameny i z dalších soudobých komponent (sídlišť, hrobů, depotů). Souvislost s tehdejší obchodní sítí se zdá být také nepochybná, protože hradiště leží výlučně v místech předpokládaných dálkových stezek, jejichž blízký průběh vždy vizuálně kontrolují. Obtížně archeologicky doložitelné, jsou doklady kultu. Nejnápadnější se v tomto směru jeví být Hrad u Skočic, především svojí výraznou vertikalitou a v jejím důsledku obtížnou přístupností. Žádné sledované hradiště zatím nelze považovat za výlučně symbolické ohrazení s ryze kultovním účelem.
Informační potenciál těchto lokalit samozřejmě není ani zdaleka vyčerpán. V zájmu památkové ochrany, k níž jsme zavázáni i mezinárodní Maltskou úmluvou, nejsou příliš žádoucí plošně rozsáhlé archeologické výzkumy neohrožených lokalit. Nicméně status neohroženosti u většiny těchto hradišť v současnosti bohužel neplatí. Pokud jsou hradiště pokryta lesem, jsou často bezohledně poškozována těžkou technikou při lesních pracích, zvláště v současné době kůrovcové kalamity. Velkou bolestí archeologie je rabování těchto v terénu snadno identifikovatelných lokalit ilegálními hledači s detektory kovů. Valná většina hradišť již byla vyrabována. Kovové předměty, které v zemi vydržely tisíce let, v současnosti v podstatě systematicky a v ohromném měřítku mizí (nejen) z areálů hradišť v důsledku neodborné detektorové činnosti. Tím také nenávratně přicházíme o důležité informace o minulosti těchto památek. Pro archeologii to má stejný dopad, jakým je ničení archivů a archiválií pro historii. Kolektivní vědomí o minulých dějích tím navždy zaniká. Doufáme, že i s pomocí této výstavy se archeologům dostanou informace o nálezech, které doposud neevidovali a doplní či započnou tak zcela novou kapitolu poznání těchto lokalit.
Všechna tato hradiště mají ještě jeden nezanedbatelný rozměr, o kterém bylo zatím mlčeno. Tím je všudypřítomný genius loci, duch místa. Ať je způsoben závanem minulosti, samotnou polohou, či často malebným výhledem. Stojí za to jej ozkoušet. Jedná se o ideální turistický cíl, zvláště v dnešní neutěšené době. Jen prosím, chovejte se tam šetrně, ať onoho genia loci mohou naplno prožívat i následující generace.
