Lokality vše

Skočice – Hrad

Poloha:

49.1683206N, 14.0918503E

Datace:

Br A2/B1 (1800 – 1650 před Kristem)

Plocha:

1,1 ha

Jistota určení hradiště:

Hradiště Hrad u Skočic se nachází nedaleko města Vodňan, na předvrcholu stejnojmenného dominantního kopce. Jeho vrchol má převýšení více než dvě stě metrů nad nedalekou řekou Blanicí, takřka obtékající jihozápadní úpatí mohutného kopce. Vybrána byla příhodná prostorná poloha v místě, kde se rozděluje hřbet vedoucí od vrcholu kopce na východě, který dále pokračuje k západu a k jihu. Hradiště je tvořeno skalnatou vyvýšeninou, označovanou za akropoli, a předhradím, nyní vymezeným obloukovitým valem, tvořeným kamennou destrukcí. Val je přerušen na dvou místech. Porušení v severní části se považuje za mladší, zatímco přetnutí v jižní části bylo dříve označeno jako ulicovitá brána.

Lokalitu zanesl do odborné literatury na konci 19. století Jan Nepomuk Woldřich, místním však byla nepochybně vždy známa a svébytně vysvětlována, o čemž svědčí i tradované místní označení „Markomanské kolo“. Na hradišti bylo provedeno hned několik drobnějších archeologických akcí, většinou prostých povrchových sběrů. Nejrozsáhlejší výzkum zde pak v letech 1963-1974 prováděl Josef Poláček. Z poměrně početných nálezů především zlomkovité keramiky bylo zjištěno, že poloha byla opakovaně využívána v paleolitu až mezolitu, snad ve středním eneolitu, mladší či pozdní době bronzové, v době halštatské, laténské, ale i v raném středověku. Nicméně zdaleka nejvíce nálezů pochází ze starší doby bronzové, kdy zde byla intenzita osídlení největší. Stáří opevnění nebylo dlouho známé, protože jeho budování bylo typické pro vícero zastoupených období. Právě na zjištění stáří fortifikace a studium její vnitřní konstrukce byl zaměřen výzkum autora výstavy v letech 2018-2019.

Výzkumem bylo doloženo, že val je pozůstatkem kamenné hradby s dřevěnými prvky. Ta byla zbudována na zarovnané kulturní vrstvě nasycené nálezy ze starší doby bronzové, jejichž dataci potvrzuje i několik radiokarbonových dat. Ve svých základech byla hradba široká zhruba 6,5 metru. Její těžiště bylo umístěno v přední části hradby, takže při jejím zborcení se část tělesa sesula po svahu dolů. Z naměřené kubatury kamenné destrukce předpokládáme, že hradba byla při čelní straně vysoká minimálně 4,5 metru. Opevnění zaniklo požárem, což nám dokládají natavené kameny nalézané uvnitř valu. Nebyly pozorovány žádné stopy obnovení hradby v pozdějším období. Výzkum také prokázal, že domnělá ulicovitá brána, v níž byla položena archeologická sonda, je ve skutečnosti druhotným proražením valu patrně z pozdního středověku až raného novověku. Původní místo vstupu do hradiště není známo.

Díky archeologickým výzkumům máme také doklady některých aktivit, které se ve starší době bronzové na hradišti odehrávaly. Pozoruhodné jsou doklady metalurgie bronzu z prostoru akropole v podobě nálezu odlévací kamenné formy na výrobu dýk a slitků bronzoviny a mědi. Prostorové vydělení této činnosti na nejchráněnější a zároveň nejméně praktické místo pro tuto činnost, mělo patrně společenský význam vysokého statusu tehdejších metalurgů a samotného řemesla. Početným souborem hliněných závaží ke tkalcovskému stavu je doložena výroba textilu. Velký počet všudypřítomné zlomkovité keramiky, a při bližším průzkumu také přepálených zlomků kostí a kulturních plodin, představuje kuchyňský odpad, svědčící o intenzivním stálém osídlení této polohy. Nakonec drobný úlomek jantaru, objevený během nejnovějšího výzkumu, značí napojení skočického hradiště do tehdejší kontinentální obchodní sítě dálkových cest.

Hradiště Hrad je v jihočeském rámci jedinečné svou krajinou konfigurací, značným převýšením a v důsledku toho obtížným přístupem. Společně s původní zdaleka viditelnou monumentální hradbou vytvářela tato lokalita výrazný prvek tehdejší kulturní krajiny, který bezpochyby podporoval identitu místních komunit. Pokud uvažujeme o komplexnějším účelu hradišť, pak u skočického Hradu je zvýšený rituální aspekt ze všech zde prezentovaných hradišť nejpravděpodobnější.

---

---

Bechyně – Zámek

Poloha:

49.2909517N, 14.4678397E

Datace:

Br A2/B1 – B1 (1800 – 1500 před Kristem)

Plocha:

0,5 ha (?)

Jistota určení hradiště:

Významné pravěké výšinné sídliště, opakovaně osídlené v podstatě až do dnešních dnů, se nacházelo v místech současného bechyňského zámku, na výrazné skalní ostrožně tvořené řekou Lužnicí a říčkou Smutnou. Současný terén je pozdější zástavbou značně pozměněn a starší situace, včetně předpokládaného pravěkého opevnění, byly z velké části nejspíše zničeny. Přesto je patrná majestátnost polohy, která převyšuje hladinu bezprostředně protékající řeky Lužnice až o 90 metrů. Stopy osídlení se koncentrují především ve spojitosti s ostrožnou a areálem zámku, ale není vyloučeno, že rozsah osídlené plochy v době bronzové byl větší.

Ačkoli všechny nálezy ze závěru starší a počátku střední doby bronzové pocházejí z druhotného uložení a zatím nebyly zjištěny žádné původní intaktní situace, je z jejich kvantity, ale především kvality zřejmé, že se jednalo o sídliště značného významu. Mezi nálezy vyniká v Čechách výjimečný tzv. chlebový idol (něm. Brotlaibidol), fragment keramického předmětu s kolkovanou výzdobou, který má četné obdoby především v severní Itálii a v Podunají. Ačkoli účel chlebových idolů není zcela zřejmý, uvažuje se například o jejich funkci „pečetidel“ v souvislosti s dálkovým obchodem. Vzhledem k vhodným geologickým podmínkám se zachoval i kostěný materiál, který se v jižních Čechách kvůli kyselosti zdejších půd zachovává jen výjimečně. Vyjma kostí samotných, které nám mohou říci o zastoupených druzích zvířat, jejich využití, případně konzumaci, odsud pochází i zajímavý artefakt – parohová sekera. Jak ukazují četné současné analogie z jiných regionů, nejde o nic výjimečného. Avšak je to připomínka značné torzovitosti pramenné základny jihočeských pravěkých lokalit, na nichž obvykle chybí jinde většinou početné soubory nálezů kostí a z kostí či právě z parohů vytvořených artefaktů. Obdobně je tomu i s nálezem přívěšku vyrobeného z psího špičáku. Důležité jsou také doklady metalurgie, a to jak ve formě slitků suroviny, tak i několik bronzovinou pokapaných keramických střepů, snad zlomků tyglíků, které odsud pocházejí. Zdejší výšinné sídliště, patrně hradiště, muselo hrát významnou roli, snad související s obchodní stezkou kolem řeky Lužnice. Zároveň patřilo k jedné z jádrových oblastí osídlení počátků doby bronzové v jižních Čechách, související s oblastí kolem soutoku Vltavy a Lužnice.

První pravěké nálezy zde získal Tomáš Durdík v souvislosti s památkovými úpravami zámku. Následný výzkum provedl Antonín Beneš a Peter Braun. Další terénní průzkumy a drobnou sondáž zde prováděli Jiří Militký a Jiří Beneš v letech 1983 a 1987. Zatím poslední významnou akcí byl záchranný výzkum Rudolfa Krajíce a Františka Jandy v roce 2006, vyvolaný rekonstrukcí Táborské ulice. Při těchto akcích byly registrovány výlučně splachové, přemístěné vrstvy z doby bronzové, které v některých místech dosahovaly mocnosti až 70 cm. Ty byly nasycené velkým množstvím archeologických nálezů. Nálezově nejmarkantněji je zachyceno osídlení z přelomu starší a střední doby bronzové. Sporadické nálezy pocházejí však i z mladší doby bronzové, výrazněji je zastoupena doba halštatská. V pozdní době laténské se osídlená plocha rozšiřuje až do prostoru současného náměstí, kde byly nedávným výzkumem Husitského muzea v Táboře v roce 2011 zjištěny zahloubená obydlí, ale i přepažující příkopy z této doby. Zhruba v průběhu 9. století zde vzniklo důležité raně středověké hradiště.

---

---

Mříč – Dívčí Kámen

Poloha:

48.8891833N, 14.3573583E

Datace:

Br A2/B1 – B1 (1800 – 1500 před Kristem)

Plocha:

0,5 ha (?)

Jistota určení hradiště:

Na skalnatém ostrohu se daleko dříve, než zde byl postaven hrad Dívčí Kámen, nacházelo významné výšinné sídliště z počátku doby bronzové, patrně hradiště. Ostroh je vyjma úzké šíje na severozápadní straně obtékán vodními toky, které jej vytvarovaly: řekou Vltavou a klikatícím se Křemžským potokem. Samotná poloha je vymezena poměrně strmými svahy a převýšena zhruba padesát metrů nad hladinu řeky Vltavy. Geomorfologie terénu je značně pozměněna stavbou středověkého hradu.

První pravěké nálezy z lokality učinil Václav Král, po němž následovaly akce dalších zdejších amatérských zájemců o lokalitu. Prvním bezpečně lokalizovaným pravěkým nálezem je depot bronzových náramků, kterých mělo být údajně až kolem 45, z nichž se však zachoval pouze jediný. Ten byl objeven v roce 1946. V roce 1960 byl na severním svahu hradiště učiněn druhý hromadný nález. Pod stříškou ze dvou kamenů byl umístěn keramický džbánek s několika bronzovými předměty a asi 250 jantarovými korálky. Tento nález podnítil tehdejšího archeologa Jihočeského muzea Josefa Poláčka, aby zde ještě téhož roku provedl archeologický výzkum. Poláček se na Dívčí Kámen vrátil v roce 1962, kdy započal systematický archeologický výzkum, který trval až do roku 1976. Těžištěm výzkumu se stal především severovýchodní svah ostrožny, kde se měl nacházet také domnělý pravěký val, s jehož určením však nepanuje v archeologické obci všeobecná shoda. Celým výzkumem bylo získáno enormní množství archeologického materiálu, který bohužel zatím nebyl komplexně vyhodnocen. Víme z něj však, že se jednalo o lokalitu, která byla v pravěku opakované osídlena. Nálezy z eneolitu jsou sporné, drtivá většina nálezu patří starší a počátku střední doby bronzové. Sporadické jsou doklady z mladší fáze střední až pozdní doby bronzové, doby halštatské a laténské.

Mezi nálezy jednoznačně vyniká depot jantarových korálků baltského původu, který je vůbec nejpočetnějším sídlištním nálezem jantaru ze starší doby bronzové v Čechách. Zřetelně dokládá napojení zdejší lokality do sítě dálkových cest, čemuž ostatně nasvědčuje i krajinné zasazení lokality a úzká vazba na řeku Vltavu. Dalším zřetelným aspektem účelu této lokality je válečnictví. Nalezl se zde nejpočetnější soubor militarií ze všech sledovaných hradišť. Mezi nimi vyniká především bronzový meč, který je vůbec nejstarším doloženým typem meče ve střední Evropě. Dále bylo objeveno několik dýk, nejstarší typy bronzových hrotů šípů, stejně tak jako soubor kamenných hrotů šípů. Výjimečný je také soubor kamenné broušené industrie, zvláště miniatury těchto nástrojů. Máme zde doloženy také aktivity z rozmanitého každodenního života zdejších obyvatel, jako je výroba textilu (závaží k tkalcovským stavům, přesleny, hliněné cívky), příprava jídla (desítky kamenných podložek a drtidel, kuchyňský odpad), metalurgie (amorfní slitky kovu, snad i zlomky tyglíků) či výroba keramiky (depoty surové tuhy).

Na závěr lze parafrázovat slova významného archeologa profesora Jana Bouzka: Josef Poláček mno-hokráte zdůrazňoval, že Dívčí Kámen je jistou obdobou mykénských pevností. To bylo sice přehnané, ale společně /s dalšími zde prezentovanými/ hradišti se řadí k významným lokalitám doby, kdy se poprvé v historii střední Evropy octl její vývoj na samém pokraji urbánní civilizace.

---

---

Vrcovice – Dolní Lipice

Poloha:

49.3375892N, 14.1602433E

Datace:

Br B1 (1650 – 1500 před Kr.)

Plocha:

0,55 ha

Jistota určení hradiště:

Jen několik kilometrů severně od města Písku, na dnes zalesněné, a pro neznalého nenápadné, ostrožně tvarované řekou Otavou a potokem Lipičnou strouhou se nachází nejlépe archeologicky poznané hradiště v jižních Čechách: Vrcovice – Dolní Lipice. Jeho západní, jižní i východní okraj tvoří relativně strmý svah znesnadňující přístup. Ten je nejpohodlnější z pozvolné severní strany, kde se také zachovaly relikty fortifikace. Samotná vnitřní plocha sestává z malého plateau a části, svažující se mírně k západu. Převýšení polohy nad řekou je zhruba padesát metrů.

První zmínku o hradišti podal táborský profesor Martin Kolář na konci šedesátých let 19. století, první archeologický výzkum pak zde podnikl Bedřich Dubský až v roce 1926. Další drobný výzkum roku 1951 provedl Ladislav Hájek, který také jako první určil přesné stáří lokality. V roce 1959 zde zkoumali členové píseckého vlastivědného kroužku, nynější nestoři jihočeské archeologie, Jiří Fröhlich a Jan Michálek. Z této akce pocházejí početné nálezy, které iniciovaly systematický archeologický výzkum vedený v letech 1963-1966 Antonínem Benešem. Během tohoto moderně dokumentovaného výzkumu byly získány důležité informace o části vnitřní plochy hradiště a fortifikačním systému. Získáno bylo také mnoho nálezů především zlomkovité keramiky, mazanice, ale také třeba zlatá kličkovitá záušnice. V roce 2013 provedl autor výstavy revizní výzkum, zaměřený především na zisk vzorků na různé přírodovědné analýzy. Systematický detektorový průzkum v roce 2019 zase přinesl důležité zcela nové doklady metalurgických aktivit na lokalitě.

Význam hradiště spočívá, vyjma značného archeologického poznání, v jeho jednofázovém osídlení na počátku střední doby bronzové. Později již nikdy nebyla tato poloha využita ke stálému sídlení. Díky tomu se zde zachovaly poměrně dobře čitelné, pozdějšími aktivitami výrazněji neporušené archeologické situace a lidské výrobky (artefakty) či přírodniny ovlivněné člověkem (ekofakty) s bohatým informačním potenciálem, jejichž původ lze s vysokou pravděpodobností klást do doby využívání hradiště. Díky tomu víme, čím se živili uživatelé hradiště, že zde skutečně trvale sídlili, jak vypadalo přírodní prostředí, absolutní dataci aktivit skrze radiokarbonové datování či disponujeme závažnými indiciemi pro rekonstrukci fortifikačního systému včetně mechanismu jeho zániku. Výsledky většiny zmíněných témat budou ještě dále prezentovány. Zastavme se zde však ještě u zdejšího opevnění, které lze považovat za nejreprezentativnější příklad monumentální architektury počátku střední doby bronzové v Čechách.

Fortifikace

Relikty opevnění se zachovaly na severní straně ve formě dvojice k ose ostrožny příčných paralelních valů, mezi nimiž se nachází příkop. Patrné je obloukovité zahnutí valů na západní straně. Jejich zachovalá délka je zhruba 80 m. Na šířku má v terénu viditelný destruovaný fortifikační systém 25 m. Přesný rozsah původního opevnění není znám, je však pravděpodobné, že alespoň část na západní straně zanikla vlivem eroze. Díky provedeným výzkumům máme informace o vnitřní struktuře opevnění. Vnější val patrně představuje pozůstatek tělesa vyztuženého dřevěnou konstrukcí a vyplněného sypkou zeminou. Dle rozteče opěrných kůlů zjištěných z kůlových jam a kubatury destrukce předpokládáme, že těleso mohlo být vysoké okolo 2 m a v případě defenzivního účelu fortifikace mělo nejspíše zvyšovat účinek příkopu, který se nachází mezi valy. Ten byl vytesán do skály do hloubky 2 m, měl plochá dno a šikmé stěny. Jeho svrchní šířka byla 6,5 m. Zasypán byl destrukcí vnějšího tělesa a vnitřní hradby. Vnitřní hradba byla kamenné konstrukce s dřevěnými prvky. S vnější, mírně dovnitř sešikmenou kamennou plentou. Šíře této konstrukce byla na bázi 6 m a dle kubatury destrukce minimálně 3 m vysoká. Z početných nálezů mazanice s otiskem výpletu, které se dle nálezového kontextu původně nacházely nad touto konstrukcí usuzujeme, že měla dřevěnou nástavbu, patrně ochoz s výplety omazanými právě mazanicí, která musela být zastřešena. Hradba zanikla požárem, o němž nás informují přepálené až natavené kameny. Většina hradby se sesula do vnitřní plochy hradiště a zdá se tedy, že touto událostí osídlení této polohy definitivně skončilo.

Dle svých impozantních rozměrů lze vrcovickou fortifikaci považovat za skutečně monumentální architekturu, pokus o její hmotovou rekonstrukci je součástí této výstavy.

---

---

Hradiště u Písku – Hradišťský vrch

Poloha:

49.3047333N, 14.1210931E

Datace:

Br C2/D (1350 – 1200 před Kristem)

Plocha:

4,6 ha

Jistota určení hradiště:

Vrch Hradiště se nachází dva kilometry západně od historického centra města Písku. Je tvořen nepravidelným kopulovitým kopcem s mírným severozápadním protažením. Kolem vrchu obloukem obtéká řeka Otava. Hradišťský vrch je zalesněný minimálně od 16. století. Pokud by byl vrch odlesněn, což lze v době fungování hradiště předpokládat, byl by z jeho vrcholu velmi dobrý a nezakrytý výhled po celém obzoru. Samotné hradiště se rozkládalo na temeni kopce a bylo patrně dvojdílné, rozdělené na hlavní část „akropoli“ a na „předhradí“. Pro velmi špatné zachování fortifikace je ohraničení původního rozsahu hradiště v terénu v některých partiích velmi nejasné, nejsou zde patrné žádné výrazné valy, ale obvod je vymezen terénní hranou či pásy kamene. Zvláště obvod předhradí je patrný pouze z podrobných výškopisných dat z leteckého laserové skenování. Akropole měla zhruba vejčitý tvar a od předhradí, nacházejícího se na severozápadní straně, je částečně oddělena v terénu patrným mělkým příkopem. Se svou celkovou plochou takřka pěti hektarů se jedná o suverénně největší hradiště doby bronzové v jižních Čechách.

Vesnice Hradiště je v písemných pramenech zmíněna již roku 1389. Jméno evidentně převzala od pravěkého hradiště, jehož relikty v té době musely být dobře patrné. Pozůstatky opevnění poprvé rozeznal mineralog August Krejčí již jako student v sedmdesátých letech 19. století. Výzkum zde uskutečnil až v letech 1923 – 1924 společně s Augustem Sedláčkem, významným českým historikem a tehdejším ředitelem píseckého muzea. Bedřich Dubský sondoval na hradišti opakovaně v letech 1923 – 1951. Proběhlo zde také několik sběrových akcí, přičemž za zmínku stojí nález mladopaleolitické čepele, dokládající aktivity i v tomto období. Ten učinil Jan Michálek, který také poprvé správně zařadil keramické nálezy na sklonek střední doby bronzové. V roce 1979 zkoumal hradiště několika sondami Peter Braun, při jehož výzkumu byly také poprvé registrovány příčné valy. Po roce 1990 bylo hradiště nelegálně prohledáváno pomocí detektoru kovů, až v posledních letech došlo k odborným systematickým detektorovým prospekcím lokality.

Z jinak relativně běžně doložených sídlištních aktivit, o nichž nám vypovídají jehlice jako spínadla šatu, zlomky srpů, seker a nožů, jsou poměrně početně zastoupeny doklady metalurgie ve formě nevzhledných fragmentů koláčovitých ingotů měděné suroviny a slitků mědi či bronzoviny. Bezpochyby tedy i přímo v areálu hradiště docházelo ke slévání bronzové industrie. Výjimečné je hradiště na Hradišťském vrchu rozmanitými potencionálními doklady vojenské funkce. Je odsud známo pět bronzových hrotů šípů, zvláště na jižní straně se na některých místech koncentrují oblázky, tradičně i zde považované za sklady munice, které jsou dle geologického posouzení přineseny člověkem a jejichž tvar je skutečně vhodný k hodu rukou či vrhu prakem. O defenzivním účelu svědčí také obvodová fortifikace. Její skromné relikty mohou být důsledkem pozdější těžby kamene, ale i původní odlišné konstrukce s vyšším podílem dřevěných prvků. Ty jsou ostatně prokázány natavenými kameny, které současně odkazují na zánik opevnění požárem. Unikátním prvkem zdejšího opevnění jsou však příčné valy při jižním obvodu hradiště. Na straně s nejpohodlnějším přístupem. Jsou velmi nízké, někdy jen několik desítek centimetrů a obtížně v terénu čitelné. Jejich délka se pohybuje v rozmezí od 8 do 30 m, rozestupy sousedních vrcholů valů se pohybují kolem 5 metrů. Celkový rozsah příčných valů při jižním okraji hradiště byl dokumentován v délce 340 m. Tento prvek známe vzácně z mladších lokalit, na nichž je interpretován jako defenzivní prvek k oslabení hromadného útoku či obrana proti útočníkům na koních. Starší ani současné obdoby tohoto prvku z jiných lokalit, ani zahraničních, neznáme, jedná se tedy o vůbec jejich nejstarší známý doklad.

---

---

Voltýřov – Žíkovec

Poloha:

49.5349789N, 14.1796122E

Datace:

Br B (950 – 800 před Kristem)

Plocha:

2,7 ha

Jistota určení hradiště:

Tato lokalita se ve skutečnosti nachází již mimo současné administrativní vymezení Jihočeského kraje, avšak v bezprostředním sousedství jeho severní hranice, a zcela jistě souviselo s dějinnými procesy doby bronzové v jižních Čechách. Nachází se na skalnatém ostrohu, tvarovaném ze západu řekou Vltavou a na jihovýchodě jejím pravostranným přítokem, Voltýřovským potokem. Současná podoba je notně ovlivněna vzedmutou hladinou Orlické přehrady. Západní hranu hradiště tvoří kolmé skalní stěny, zbylé svahy jsou pozvolnější. Přístupová severní strana je přeťata částečně zdvojeným kamenným obloukovitým valem. Hradiště bylo dvojdílné, tzv. „akropole“ se nachází za hlavním valem. Je poměrně plochá a má nepravidelně oválnou plochu. Od jazykovitého předhradí na jihozápadě je oddělena příčnou terénní vlnou, která však dle provedené sondáže patrně nebude umělého původu. Další val je patrný po celém jihovýchodním okraji hradiště. Není vyloučeno, že byl původně propojen s obloukovitým valem.

První zmínka o hradišti pochází ze sklonku 19. století. První výzkum provedl na lokalitě Bedřich Dubský v roce 1943 a poté v roce 1947, který také ze svých nálezů celé hradiště správně datoval do pozdní doby bronzové. Další, avšak pro poznání tohoto hradiště zcela zásadní akcí, byl badatelský výzkum, který zde během tří sezon v letech 1983, 1985 a 1989 provedl Lubor Smejtek, toho času archeolog příbramského muzea. Cílem výzkumu bylo zjištění způsobu opevnění a charakteru osídlení vnitřní plochy hradiště. Početná keramika pocházející z lokality ukazuje na intenzivní osídlení v pozdní době bronzové; navíc na ní L. Smejtek poprvé identifikoval specifický lokální vývoj vlastní širší oblasti středního Povltaví. Sporadické doklady osídlení byly registrovány z doby halštatské či laténské a také z raného středověku, konkrétně z 9. století našeho letopočtu.

Zcela zásadní význam má voltýřovské hradiště pro poznání fortifikačních konstrukcí v Čechách. Veškeré opevňovací úsilí zde bylo soustředěno na vlastní šíji, kde byla v pozdní době bronzové zbudována mohutná hradba. Na jihovýchodě se obloukovitě zatáčela a předpokládá se, že v místech, kde vede současná přístupová lesní cesta do hradiště, se nacházel i původní vstup. Kamenný val je dochován v délce 80 m a jeho výška ze strany akropole dosahuje až 2 metrů, z vnější pohledové strany je tomu díky příhodné terénní dispozici až 8 metrů. Fortifikací byly provedeny v letech 1985 a 1989 dva řezy, které studovaly její vnitřní strukturu a také dataci. Důležitým poznatkem bylo prokázání dvou stavebně odlišných fází hradby. Starší opevnění bylo tvořeno dřevo-hlinitou hradbou s čelní kamennou plentou z mohutných kamenů. Z dubové kulatiny byly získány vzorky pro radiokarbonové datování, podle nějž byla tato hradba zbudována někdy v průběhu 10. století před Kristem. Toto opevnění zaniklo požárem, přičemž došlo k prohoření zpevňujících dřevěných roštů, k výraznému propálení a rozvalení vnitřního hlinitého tělesa hradby a také destrukci zmíněné kamenné plenty. Na těchto reliktech starého opevnění byla zbudována nová hradba z kamene a hlíny o šířce zhruba 2,5 metrů, jejíž přední i zadní stěnu tvořila lícovaná kamenná zeď. S touto mladší fází souvisí i výstavba druhé hradební linie, dochované částečně pod hlavním valem. U ní se ani sondáží nepodařilo zjistit původní konstrukci, uvažuje se však o zapuštění palisády, která mohla být přítomná i níže po svahu ve výzkumem odkrytém souběžném žlabu.

---

---

---

Závěr

A zde procházka po hradištích jižních Čech z doby bronzové končí. Snad stručné informace o nejzajímavějších lokalitách a aspektech účelu hradišť stačily k letmému zasvěcení do tématu. Míra zachování a prozkoumání jednotlivých hradišť je různá, větších archeologických výzkumů se dočkalo jen málo z nich. Je zde určitě mnoho prostoru pro další bádání, zcela jistě budou objevena i další, třeba i významnější hradiště z této doby. Na mnohé oblíbené otázky veřejnosti se právě kvůli omezenému stavu poznání obtížně odpovídá. Například přesná délka užívání hradišť se určuje velmi obtížně, byly by k tomu třeba nákladné velké série radiokarbonových dat ze správných kontextů. Těmi zatím nedisponujeme, a proto si musíme vystačit s menšími soubory těchto dat, či tradičním datováním na základě typologického rozboru nálezů, které je však poměrně hrubé. Proto nelze dobu existence jednotlivých hradišť určit na měně než 100 – 150 let, přestože některá mohla být osídlena i daleko kratší dobu. Navíc je jasné, že tyto polohy byly opakovaně osidlovány i v rámci doby bronzové, ale i později až do současnosti. Další oblíbenou otázkou je předpokládaný počet obyvatel hradiště, který lze ze stávajících dat opět velmi špatně konkrétněji odhadovat. Pokud se k řešení této otázky v případě opevněných sídlišť přistupuje, nejpřesvědčivější metodou je vynásobení počtu zjištěných obydlí předpokládaným počtem jejich uživatelů. To je v našem případě nemožné, protože vyjma fragmentárního poznání z Vrcovic o charakteru zástavby vnitřní plochy sledovaných hradišť moc nevíme. Příliš nepomáhá ani využití nedestruktivních geofyzikálních průzkumů, které za příhodných podmínek mohou zjistit půdorysy podpovrchových objektů včetně obytných domů, bez destruktivního zásahu do země. Ukazuje se, že značná část nezastavěných vnitřních areálů hradišť je značně postižena erozí, dřívější orbou či jinou pozdější lidskou aktivitou a zachování mocnějších intaktních situací, včetně reliktů domů, je patrně velmi vzácné. Počet obyvatel tak můžeme odhadovat jen na základě plochy hradišť, přičemž u těch nejmenších lze usuzovat na desítky lidí, u největšího hradiště na Hradišťském vrchu u Písku lze snad uvažovat, v případě plného využití, o vyšších stovkách až tisíci lidí. Prozatím se však jedná o obtížně ověřitelné odhady. Je ovšem zjevné, že se nejednalo o pouhá provizorní útočiště, refugia, jak se o některých hradištích dříve uvažovalo. Při podrobnějším zkoumání je na nich v podstatě vždy registrován bezpečně datovatelný kuchyňský a další sídlištní odpad, který svědčí o intenzivním využití těchto poloh k sídlení.

Lépe jsme na tom s poznáním stavebních konstrukcí fortifikací. Nejkomplexněji poznáno je díky aplikaci řady přírodovědných metod opevnění ve Vrcovicích, jehož segment v nepříliš zmenšeném měřítku (1:4) byl prezentován v podobě hmotové rekonstrukce na této výstavě. Velmi podrobně bylo zkoumáno opevnění na Voltýřově a to hned několika řezy, částečně poznána je také skočická fortifikace. Četně jsou doloženy kamenné prvky hradeb, které jsou v některých regionech vzácné. V jižních Čechách je to však dozajista způsobeno všeobecnou dostupností kamenné suroviny. Bezpečně jsou také doloženy některé činnosti přímo v areálech hradišť. Vyjma běžných každodenních aktivit, související se získáváním a zpracováním potravy či výroby textilu, se v poslední době značně rozhojnily doklady metalurgie bronzu. Oproti soudobým, obtížně prostorově definovaným rovinným sídlištím, na nichž se s těmito aktivitami také setkáváme, je u hradišť výhodou jejich jasné ohraničení, a tedy i možnost lépe uchopitelného prostorového zkoumání tzv. areálů aktivit. Ze stávajících dat vyplývá, že doklady kovolitické činnosti se na hradištích nejstaršího horizontu často nacházejí na nejchráněnějších místech patrně s největší exkluzivitou (Skočice, Všemyslice, Velešín). Může to odrážet společenskou prestiž tehdy ještě v rámci regionu nového klíčového řemesla a jeho nositelů. Nikoli nečetné jsou indicie odkazující na vojenský aspekt účelu hradišť. Vyjma samotných fortifikací jsou jimi nálezy předmětů, které můžeme označit jako militaria. K nim snad můžeme řadit i koncentrace prokazatelně přemístěných oblázků, připravených k hodu rukou či prakem. U fortifikací je nutné opět vyzdvihnout důmyslné, byť dnes poněkud nenápadné, příčné valy na Hradišti u Písku. Stejně tak je třeba zmínit zánik v podstatě všech zkoumaných hradeb požárem.

Jasná jsou také přesnější stáří sledovaných hradišť, z čehož jasně vyplývá, že obliba budování těchto monumentů se během doby lišila. Největší rozmach výstavby hradišť pozorujeme na přelomu starší a střední doby bronzové, tedy zhruba mezi léty 1800 – 1500 před Kristem a to zhruba ve dvou následných fázích. Jedná se zároveň o jeden z vrcholů pravěkého osídlení jihočeského regionu. Zatím nelze s jistotou říci, zda některá hradiště nebyla zbudována již o něco dříve v bezprostřední souvislosti s osidlováním v té době patrně sporadicky zalidněného území jižních Čech. První horizont patrně souvisel s určitou konsolidací osídlení. Rozmach hradišť v této době je však vlastní širšímu středoevropskému prostoru a časově odpovídá rozšíření prvních kovových specializovaných zbraní, které máme doloženy i ze sledovaných lokalit. Souvislost lze také spatřovat s rozsáhlou těžbou mědi ve východních Alpách a s jejím následným transportem na sever, právě skrze jižní Čechy. Druhým horizontem výstavby hradišť byl přelom střední a mladší doby bronzové (1350 – 1200 před Kristem). Ten je zastoupen pouze jediným hradištěm, které má však suverénně největší rozlohu ze sledovaných hradišť – Hradiště u Písku. Není vyloučeno, že ona unikátnost je způsobena jinou, méně archeologicky nápadnou konstrukcí hradeb, jako je tomu snad i na Hradišťském vrchu. Některá hradiště tohoto horizontu tak mohla zatím zůstat nepovšimnuta. Z archeologických pramenů se zdá být toto období poněkud neklidné, protože do něj spadají nejvýznamnější lokality, jimiž bývá válečnictví doby bronzové dokazováno: údolí říčky Tollense v severním Německu, kde se odehrála nejstarší nám známá bitva na Starém kontinentu, které se dle chemických analýz lidských kosterních pozůstatků, ale i artefaktů, měli zúčastnit i lidé z dnešního území z Čech (viz obraz rekonstrukce bitvy), hradiště Skalka u Velimi s mnoha lidskými skelety pohozenými v příkopech, na nichž jsou patrné stopy násilí, či obdobná lokalita Cezavy u Blučiny na Moravě. Ve stejné době ve východním Středomoří plení tehdejší civilizace mořské národy. Posledním horizontem budování hradišť je závěr mladší doby bronzové a pozdní doba bronzová, kdy v jižních Čechách dochází k regresu osídlení, který se podepsal i na malé četnosti těchto děl i na jejich velikosti, které zde zdaleka nedosahují desítek hektarů, jako některá hradiště v okolních regionech. Jedná se o období samotného závěru doby bronzové, kdy dochází patrně ke kolapsu stávající obchodní sítě s mědí a cínem a lidé ve střední Evropě začínají poznávat železo. Dochází k hlubokým společenským změnám. Věk bronzu postupně mizí.

K čemu tedy sloužila jihočeská hradiště doby bronzové? Z lépe poznaných lokalit je patrné, že pokrývala širší spektrum předpokládaných aspektů účelu. Již byly zmíněny doklady stálého obývání těchto poloh, tedy funkce obytná. Povětšinou monumentální fortifikace mohly plnit defenzivní funkci, avšak zároveň se skrze ni demonstrovaly schopnosti dané komunity a bezesporu spoluvytvářela jejich identita. Časté jsou doklady každodenních řemesel, ale i metalurgie. Naopak velmi vzácné jsou doklady pobytu elit, ačkoliv zvláště depot jantarových perel z Dívčího Kamene je mimořádný i v širším geografickém měřítku. Nicméně pro výraznější hierarchizaci tehdejší společnosti v jihočeském regionu zatím chybí prameny i z dalších soudobých komponent (sídlišť, hrobů, depotů). Souvislost s tehdejší obchodní sítí se zdá být také nepochybná, protože hradiště leží výlučně v místech předpokládaných dálkových stezek, jejichž blízký průběh vždy vizuálně kontrolují. Obtížně archeologicky doložitelné, jsou doklady kultu. Nejnápadnější se v tomto směru jeví být Hrad u Skočic, především svojí výraznou vertikalitou a v jejím důsledku obtížnou přístupností. Žádné sledované hradiště zatím nelze považovat za výlučně symbolické ohrazení s ryze kultovním účelem.

Informační potenciál těchto lokalit samozřejmě není ani zdaleka vyčerpán. V zájmu památkové ochrany, k níž jsme zavázáni i mezinárodní Maltskou úmluvou, nejsou příliš žádoucí plošně rozsáhlé archeologické výzkumy neohrožených lokalit. Nicméně status neohroženosti u většiny těchto hradišť v současnosti bohužel neplatí. Pokud jsou hradiště pokryta lesem, jsou často bezohledně poškozována těžkou technikou při lesních pracích, zvláště v současné době kůrovcové kalamity. Velkou bolestí archeologie je rabování těchto v terénu snadno identifikovatelných lokalit ilegálními hledači s detektory kovů. Valná většina hradišť již byla vyrabována. Kovové předměty, které v zemi vydržely tisíce let, v současnosti v podstatě systematicky a v ohromném měřítku mizí (nejen) z areálů hradišť v důsledku neodborné detektorové činnosti. Tím také nenávratně přicházíme o důležité informace o minulosti těchto památek. Pro archeologii to má stejný dopad, jakým je ničení archivů a archiválií pro historii. Kolektivní vědomí o minulých dějích tím navždy zaniká. Doufáme, že i s pomocí této výstavy se archeologům dostanou informace o nálezech, které doposud neevidovali a doplní či započnou tak zcela novou kapitolu poznání těchto lokalit.

Všechna tato hradiště mají ještě jeden nezanedbatelný rozměr, o kterém bylo zatím mlčeno. Tím je všudypřítomný genius loci, duch místa. Ať je způsoben závanem minulosti, samotnou polohou, či často malebným výhledem. Stojí za to jej ozkoušet. Jedná se o ideální turistický cíl, zvláště v dnešní neutěšené době. Jen prosím, chovejte se tam šetrně, ať onoho genia loci mohou naplno prožívat i následující generace.

---

Hradiště doby bronzové v jižních Čechách

Nové objevy hradišť nejen z doby bronzové dokládají, že v současnosti známý počet těchto lokalit neodpovídá minulé realitě. Je zřejmé, že i tyto lokality se zachovávají v různém stavu a mohou i zcela zaniknout. Hlavními znaky ohrazení jsou fortifikační prvky. Ty mohly nabývat různých forem, archeologicky viditelné jsou hradby zachované ve formě valů, příkopy či palisády. I tyto prvky mohou částečně či zcela zanikat, což má za následek znesnadnění dané lokality interpretovat jako hradiště. Zvláště nadzemní partie destrukcí hradeb (valy) jsou velmi náchylné k zániku ať již v důsledku intenzivní zemědělské činnosti, eroze, pozdějšímu rozebrání na stavební materiál (u kamenné architektury) či porušení následnou zástavbou. Často se proto zachovávají pouze v lesním prostředí. Problémy klasifikace představuje také stav výzkumu, především pak datace samotné fortifikace, která je bez moderních výzkumů v podstatě nemožná. Řada lokalit byla opakovaně osidlována a datace zdejších aktivit je založena často jen na nestratifikovaných nálezech. Z těchto důvodů byla vytvořena klasifikace pravděpodobnosti, že se v konkrétním případě výšinné lokality s doloženými aktivitami z doby bronzové jednalo původně o hradiště.

Jistota určení hradiště:

Typ A 25%

Lokality bez zachovalé fortifikace. Není vyloučeno, že tyto lokality nebyly ve své době vůbec ohrazeny. Spadají sem však i lokality, u kterých se všeobecně předpokládá, že byly v době bronzové hradišti (Bechyně, Mříč – Dívčí kámen).

Typ B 50%

Opakovaně osidlované lokality, které mají ve svém reliéfu zachovalou blíže nedatovanou fortifikaci. Mohlo se jednat o hradiště z doby bronzové.

Typ C 75%

Lokality, které mají ve svém reliéfu zachovalou blíže nedatovanou fortifikaci. Existují z ní doklady osídlení pouze z doby bronzové, případně charakter fortifikace je pro toto období typický (Hluboká nad Vltavou – Baba) či takto datovatelné nálezy respektují ohrazený prostor (v případě větších ohrazení). S velkou pravděpodobností se jedná o hradiště z doby bronzové.

Typ D 100%

Jistá hradiště z doby bronzové se zachovalou a bezpečně datovanou fortifikací.

Soupis známých lokalit

Typ A

1. Bechyně – Zámek
2. Český Krumlov – Zámek
3. Čichtice – Hnojnice
4. Chvalšiny – Mlýnské vrchy
5. Lipí – Travní cesty
6. Mříč – Dívčí Kámen
7. Obora u Hracholusk
8. Opařany – U moravčí
9. Oslov – Svatá Anna
10. Radčice – Vrch Kulovatý
11. Sepekov – Chlum
12. Strakonice – Hrad

Typ B

13. Albrechtice nad Vltavou – Holý vrch
14. Chřešťovice – Svatý Ján
15. Katovice – Kněží hora
16. Nevězice – Hrad
17. Nuzice – Hradce
18. Písecká Smoleč
19. Skočice – Hrad
20. Třebanice – Velký Hrádeček
21. Velešín – Kamenná věž
22. Zvíkovské Podhradí – Zvíkov

Typ C

23. Brloh – Žižkův vrch
24. Dobřejovice – Hradec
25. Hluboká nad Vltavou – Baba
26. Hradiště u Písku – Hradišťský vrch
27. Opalice – Na kopách
28. Týn nad Vltavou – Svatá Anna
29. Všemyslice – Kořenská skála

Typ D

30. Kostelec
31. Milenovice – Skalka
32. Voltýřov – Žíkovec
33. Vrcovice – Dolní Lipice
34. Všemyslice – Kozí vrch

---

Chřešťovice – Sv. Ján

Poloha:

49.3339142N, 14.2952822E

Datace:

Br B1, Ha A2 – A2/B1 (1650 – 1500, 1050 – 900 před Kristem)

Plocha:

2,4 ha (?)

Jistota určení hradiště:

Hradiště zbudované na strategicky takřka dokonalém místě – masivu ostrožny vytvořené řekou Vltavou a klikatícím se Chřešťovickým potokem. Vnitřní plocha má ledvinovitý tvar ohraničený ze strany řeky příkrými svahy, místy kolmými skalními stěnami. Směrem k potoku jsou svahy poněkud pozvolnější. Ostrožna je s okolní krajinou propojena na jihu podlouhlou úzkou šíjí. Tato část přímo vybízí k ohrazení, po kterém tu však není výraznějších stop. Ty jsou však patrně zahlazeny aktivitami souvisejícími se stavbou a využíváním farního kostela sv. Jana Křtitele nacházejícího se společně s hřbitovem ve vnitřním areálu hradiště. Valy se naopak zachovaly na západním okraji hradiště, a to dokonce částečně zdvojené. Kontinuální průběh vnitřního obvodového valu lze sledovat i na severní straně. Dominanci samotné polohy v současnosti snižuje zvýšená hladiny Orlické přehrady, která zasahuje i do ústí údolí Chřešťovického potoka.

Ačkoliv první archeologické nálezy zde byly učiněné již v roce 1889, první předměty pravěkého stáří odsud získal během svého výzkumu v letech 1928 – 1931 až Bedřich Dubský. Ten také podal první podrobný topografický popis lokality, včetně jím předpokládané trojice valů v jižní části hradiště. Sondáží při okrajích ostrožny registroval báze již rozebraných valů, severozápadně od kostela odkryl také příkop. Vyjma dokumentace výkopu pro vodovod a čerstvě vykopaných hrobových jam, kterou zde provedl Antonín Beneš v roce 1964, zde proběhla řada sběrových akcí po celé ploše hradiště a jeho svazích. Z těchto průzkumů pochází velké množství pravěkých nálezů, které je možné klást do přelomu starší a střední doby bronzové, přelomu mladší a pozdní doby bronzové a doby halštatské. Vzhledem k absenci moderního výzkumu fortifikace neznáme její stáří. Mezi nálezy vyniká fragment hliněného diskovitého předmětu zdobeného na lícní straně soustřednými širokými žlábky. Celý povrch je pokryt dvojvpichy, které řadí tento předmět nejstaršímu zjištěnému horizontu osídlení. Jedná se o unikátní nález postrádající analogií a v důsledku toho také interpretaci účelu.

Přes svoji vhodnou polohu je hradiště v rámci konfigurace okolní krajiny spíše skryto a nebudilo tak z dálky žádnou pozornost. Účel hradiště byl bezpochyby spojený s řekou Vltavou a s ní související důležitou vodní cestou. Jak napovídá intenzita osídlení této polohy, ale i rozsah opevnění, jednalo se patrně o jeden z důležitých uzlových bodů celé této trasy.

---

Brloh – Žižkův vrch

Poloha:

49.3205272N, 14.0111775E

Datace:

Ha A2 – A2/B1 (1050 – 900 před Kristem)

Plocha:

0,8 + 0,03 ha

Jistota určení hradiště:

Západně od Žižkova vrchu u Brlohu na Písecku, na protáhlé postupně se zužující zalesněné ostrožně obtékané potokem Misníčkem, se nacházejí hned dvě opevnění, snad současná. Prvním z nich je areál s obvodovým valem v půdorysu tvaru nepravidelného sedmiúhelníku, který je dlouhý 140 metrů a široký 60-90 metrů. Nejvyšší val se dnes nachází na východní, přístupové straně, kde dosahuje výšky až 1,5 metru a je před ním předsunutý i mělký příkop. Tato fortifikace byla místním známa již roku 1680, kdy byla zakreslena do mapy zdejších panství. Dlouho však nebylo známé staří tohoto opevnění, které bylo často kladeno do historické doby. Až v roce 2013 byla v ohrazeném prostoru nalezena bronzová jehlice s vývalkovitě členěnou hlavicí a také byl v místě nového porušení lesní cestou začištěn a zdokumentován řez valovým tělesem, které je tvořeno písčito-hlinitými vrstvami bez známé vnitřní konstrukce. Z uhlíkaté vrstvy na bázi násypu však bylo získáno radiokarbonové datum spadající do 10. století před Kristem.

Druhé opevnění se nachází dále na úzké protáhlé špici ostrožny oddělené od první polohy hlubokým sedlem. Hřbet dlouhý 45 a široký 2-7 m je na přístupové straně přepažen příčným valem 15 m dlouhým a až 1 m vysokým s předsunutým mělkým příkopem. Z dalších stran je ostrožna vymezena příkrými srázy. Toto opevnění objevili v roce 1962 Jiří Fröhlich a Jan Michálek, kteří také ze svahu sesbírali erodovaný keramický soubor, umožňující datování lokality do pozdní doby bronzové. Od té doby zde proběhlo ještě několik povrchových sběrů a v roce v roce 2019 také systematický detektorový průzkum, při němž byl získán soubor fragmentů bronzových předmětů většinou neodporujících dataci do sklonku doby bronzové; až na roztažený plechový náramek, původně ukončený růžicemi s částečně setřelou rytou výzdobou z mladší fáze střední doby bronzové.

Obě opevnění jsou z pohledu interpretace jejich účelu obtížně uchopitelná, v rámci jihočeského regionu postrádají současné analogie. I přes výsledky radiokarbonové analýzy není datace prvního opevnění pro svůj netypický charakter zcela jistá. Druhé opevnění je nezvyklé velmi malou využitelnou plochou, přesto z něj pochází početné doklady intenzivního sídlení. Zároveň není vyloučeno, že se jedná o původně jediné vícedílné hradiště. Bez zajímavosti také není skutečnost, že se lokalita nachází na samém severozápadním okraji tehdejšího osídlení.

---

Třebanice – Velký hrádeček

Poloha:

49.0151247N, 14.1448267E

Datace:

Br A2/B1 (1800 – 1650 před Kristem)

Plocha:

0,8 ha

Jistota určení hradiště:

Velký Hrádeček se nachází severně od Lhenic. Jedná se o výrazný kopec v kopcovitém podhůří Šumavy. Ze severu jej obtéká potok Melhutka. Na jeho plochém, protáhlém temeni se nachází jednodílné hradiště, které je od potoka převýšeno zhruba o 90 metrů. Z fortifikace se zachoval kamenitý val po celém obvodu hradiště a na východní a jihovýchodní straně val další, oddělený od vnitřního obvodového valu příkopem. Za původní vstup je považováno přerušení přibližně uprostřed jižního valu. Ve starších zprávách je zmiňován ještě další val, který však v současném terénu není patrný.

Z rozboru získaných nepříliš četných nálezů je zřejmé, že poloha byla v pravěku a raném středověku opakovaně využívána. Převážná část nálezů pochází ze starší doby bronzové, méně již z doby halštatské, raného středověku a také z pozdějších období. Datace fortifikace není vzhledem k absenci cílených vyhodnocených výzkumů stále známa. Pro všechna zastoupená pravěká a raně středověká období je budování opevnění běžné, není ani vyloučeno, že místo mohlo být opevňováno opakovaně. Nejpravděpodobnější je, vzhledem k největší kvantitě nálezů, starobronzové stáří nejstarší fáze opevnění. Tuto tezi by podporovalo i půdorysně obdobné, patrně starobronzové hradiště, s obvodovým opevněním protáhlého temene kopce Hradec u Dobřejovic. Obecně pro dobu bronzovou netypické jsou však takřka kolmé rohy vnitřního valu v západní části hradiště. Tento prvek podporuje hypotézu o obnovovaném opevnění této lokality v mladších obdobích.

Hradiště uvedl do odborné literatury Jan Nepomuk Woldřich, který jej navštívil v roce 1882. Nechal také zhotovit jeho přesný geodetický plán. První známé nálezy na hradišti objevil prachatický archivář Václav Starý až v roce 1957, početnější soubor nálezů zde získal povrchovým sběrem v letech 1968-1972 T. Hamberger. Následovaly další drobné akce a zjištění, avšak jedinou regulérní archeologickou sondáž zde uskutečnil Marek Parkman v roce 2001, kdy zkoumal místo vývratu stromu v západní části hradiště, a v roce 2019, kdy řezem studoval vnější val porušený těžkou technikou. M. Parkman také první identifikoval starobronzové osídlení této lokality.

---

Nuzice – Hradce

Poloha:

49.2779556N, 14.4615686E

Datace:

Br A2/B1 – B1 (1800 – 1500 před Kristem)

Plocha:

0,5 ha (?)

Jistota určení hradiště:

Nad malebným soutokem řeky Lužnice a Židovy strouhy se nachází neméně pohledné hradiště Hradce. To je situováno na výrazné ostrožně tvořené posledním meandrem Židovy strouhy. Plocha hradiště je ohraničena z většiny stran prudkými srázy místy přecházejícími ve skalní stěny. Převýšení ostrožny nad okolními vodními toky činí místy až třicet metrů. Pouze na západní straně je terén pohodlně přístupný, navazující na okolní mírně zvlněnou krajinu. V těchto místech je také zachován mohutný přepažující obloukovitý val, přetínající prakticky celou přístupovou šíji. Ohrazený areál se skládá ze dvou částí. Za valem se nachází široké ploché plateau, zplanýrované v rovinu dřívější zemědělskou činností, dnes je zde louka. Poté se již zalesněná ostrožna zužuje v úzkou podlouhlou šíji, která se dále rozšiřuje a mírně se svažuje k severovýchodu, plynule až k břehu ohbí potoka.

Ačkoliv místním byly relikty hradiště bezpochyby vždy známy, první, kdo zanesl tuto lokalitu do archeologické literatury, byl Jindřich Rychlý na konci 19. století. Tehdejší kurátor archeologické sbírky Národního muzea v Praze Josef Ladislav Píč, který hradiště nejspíše navštívil někdy na počátku 20. století, registroval vyjma stávajícího valu ještě val další na nejužším místě ostrožny. Je zakreslen i na náčrtku plánku hradiště v obecní kronice. Tento val zcela snesl tehdejší majitel Hradců Václav Pouzar, který v něm údajně nalezl „střepy z popelnic, bronzové ozdoby a stočený zlatý drátek“. V roce 1947 zde Bedřich Dubský sesbíral halštatské, pozdně laténské a raně středověké střepy. Dostupné nálezy, umožňující dataci do sklonku starší a počátku střední doby bronzové a raného středověku, zde získal Antonín Beneš v letech 1965 a 1969. Další významnou akcí pro poznání Hradců byl magnetometrický průzkum předpolí hradiště a jeho vnitřní plochy, kterou provedl v letech 2009 a 2019 Roman Křivánek. Zjistil především bližší informace k vnějšímu valu a objevil před ním zasypaný příkop. Autor výstavy zde v roce 2019 provedl zatím jediný archeologický výzkum, který byl zaměřen na zjištění datace a konstrukce vnější fortifikace. Potvrzen byl mělký příkop vytesaný do skály a odkryta báze hradby s kamennými plentami s hlinitým vnitřním tělesem. Ačkoliv bylo u základů vnitřní kamenné plenty nalezeno torzo amforovité nádoby z počátku střední doby bronzové, na základě výsledků radiokarbonového datování z různých kontextů, byla fortifikace zbudována nepochybně až v době halštatské. Hradiště z počátku doby bronzové se patrně nacházelo až na úzké šíji, kde se podařilo díky systematickému detektorovému průzkumu nalézt početný soubor slitků, které dokládají zdejší intenzivní metalurgickou činnost v době bronzové. Snad právě z této doby pocházela hradba, jejíž destrukce (val) byla odstraněna v první polovině dvacátého století a v současném terénu je již jen obtížně čitelná. To by však mohl potvrdit jen další archeologický výzkum.

---

Milenovice – Skalka

Poloha:

49.1768300N, 14.2225356E

Datace:

Br B1 (1650 – 1500 před Kristem), Ha A2 – A2/B1 (1050 – 900 před Kristem)

Plocha:

0,6 ha

Jistota určení hradiště:

Návrší Skalka výrazně jazykovitě vystupuje nad nivu řeky Blanice, jejíž původní rameno pod ní bezprostředně protékalo. Převýšení nad její hladinou je okolo třiceti metrů. Ostrožna tvoří zároveň samotný okraj pánevní oblasti, díky čemuž je na ni velmi dobrý výhled. Dominantou tohoto výhledu je kopec Skočický Hrad s již zmíněným, patrně částečně současným hradištěm. Na severní a jižní straně je lokalita ohraničena svahy. Přístupná je z východní strany, kde plynule přechází do rozvlněného reliéfu krajiny podhůří Píseckých hor. Samotná morfologie ostrožny je značně pozměněna novodobými lidskými zásahy. V šedesátých letech 19. století byla špice ostrožny proťata stavbou železnice. V novověku také došlo k vytvoření teras na celé ostrožně, zvláště na jižním svahu, ale také k celkovému srovnání plochy ostrožny. Ještě v osmdesátých letech 20. století zde bylo provozováno orebné zemědělství, které zcela zarovnalo vnitřní areál hradiště. V současnosti je celá lokalita zatravněna.

První písemně zaznamenané nálezy zde byly získány již v roce 1917 při rozkopávání údajných valů. Od čtyřicátých do osmdesátých let dvacátého století zde byly nahodile prováděny povrchové sběry. Konečně v roce 1980 zde Jaroslav Boušek, amatérský archeolog, provedl i první výkopy, při nichž nalezl objekty z mladší doby bronzové, bohaté především na keramický materiál, z něhož se podařilo rekonstruovat i několik celých keramických nádob. První regulérní archeologickou sondáž zde provedl až v roce 2000 Ondřej Chvojka. Z těchto akcí pocházejí nálezy dokládající intenzivnější využití místa v pozdním paleolitu až mezolitu, počátkem střední doby bronzové a především na konci mladší doby bronzové. Ojediněle jsou zde zastoupeny také nálezy z mladého paleolitu, neolitu a doby halštatské a časné doby laténské.

V roce 2016 provedl autor výstavy archeologický výzkum, který měl mimo jiné za cíl ověřit, zda byla lokalita opevněna. Jako nejpravděpodobnější místo umístění pravěké fortifikace se jevil příčný valovitý objekt na počátku zúžení ostrožny, která byla doposud považována za polní mez. Provedený řez potvrdil přítomnost destrukce a snad intaktní báze kamenné hradby šest metrů široké, před níž se nacházel mělký, tři metry široký příkop. Ačkoliv byla získána keramika z mladší doby bronzové i radiokarbonová data, datace samotné fortifikace není prosta problémů. Určitě pochází z doby bronzové, ale vzhledem k charakteru své konstrukce spíše z počátku střední doby bronzové. Osídlení sklonku mladší doby bronzové, které je nálezově daleko četněji doloženo, bylo rozsáhlejší, ale ani geofyzikální průzkum neumožnil jeho přesné prostorové vymezení.

---

Všemyslice – Kozí vrch

Poloha:

49.2361014N, 14.3685550E

Datace:

Br B1 (1650 – 1500 před Kristem)

Plocha:

0,4 ha

Jistota určení hradiště:

Lokalita se nachází nedaleko obce Neznašova na zalesněné ostrožně tvořené řekou Vltavou a potokem Karlovkou. Jedná se o nevelké dvojdílné hradiště s předhradím, ohraničeným na přístupové jihovýchodní straně obvodovým valem, a snad příkopem oddělenou vyvýšenou akropolí skromných rozměrů. Hradiště obklopují po zbylém obvodu strmé svahy k vodním tokům.

Polohu hradiště na Kozím vrchu poprvé zmínil již na sklonku 19. století August Sedláček, který se domníval, že terénní relikty jsou pozůstatky středověké tvrze. Teprve Jiří Fröhlich prokázal v roce 1976 jeho původ z počátku střední doby bronzové, což potvrdily i následné nálezy Antonína Beneše. Ověření existence opevnění akropole byl cíl výzkumu Luboše Jiráně v roce 1983. V místech jeho sondy na jihovýchodním okraji akropole došlo později vybudováním dětského bunkru k rozsáhlému porušení, z něhož pocházely četné archeologické nálezy. Možnost dokumentace odkrytých situací v porušení a nutnost jeho zasypání byly stimulem pro multidisciplinární archeologický badatelský výzkum autora výstavy v roce 2014, při němž došlo i k drobné sondáži na předhradí. Tímto výzkumem byly získány informace o původním přírodním prostředí zázemí hradiště (vysoký podíl smrku), výživě obyvatel (ječmen, pšenice dvouzrnka, hrách setý či nejspíše sbírané plodiny jako ostružiny, bez či lískové oříšky). Složitá stratigrafická situace v podobě střídajících se propálených vrstev a také patrně kamenné konstrukce byla odkryta porušením na akropoli. Ačkoliv situace není zcela jasná, patrně se jedná o zbytky uměle navršené terasy určené k rozšíření nevelké plochy akropole, radiokarbonovou analýzou jednoznačně datované do počátku střední doby bronzové.

Společně s hradištěm u Vrcovic jde o unikátní lokalitu ve smyslu jednofázového osídlení a v důsledku toho možnosti zachování pozdějšími aktivitami nekontaminovanými prameny k poznání počátku střední doby bronzové. Zároveň se jedná o v rámci regionu archeologicky lépe poznané hradiště, z něhož pochází také důležité doklady metalurgie ve formě měděných slitků, výroby textilu skrze tkalcovské závaží a přeslen či architektury, protože odsud pochází také zlomky mazanice s otisky konstrukčních prvků. Hradiště na Kozím vrchu patří k mnoha hradištím nacházejících se kolem soutoku Vltavy a Lužnice. Patrně však bylo zbudováno později, než byly užívány zdejší četné komponenty starší doby bronzové včetně významného sídliště v Hostech, ležícího přímo na soutoku těchto řek.

---

Hluboká nad Vltavou – Baba

Poloha:

49.0747803N, 14.4513467E

Datace:

Br A2/B1 (1800 – 1650 před Kristem), Ha B (950/900 – 800/750 před Kristem)

Plocha:

2,7 ha (akropole 0,4 ha)

Jistota určení hradiště:

Po proudu řeky, nedaleko od místa kde Vltava opouští rovinatou Budějovickou pánev a vniká do sevření kaňonu Ševětínské vrchoviny, se na levém břehu nachází výrazné návrší Baba, které pojímá jedno z nejkrásnějších jihočeských hradišť. Dominantně se poloha jeví z pohledu od řeky, nad níž je převýšena zhruba o 70 m. Tento pohled navíc umocňuje skalní útvar s oblíbenou vyhlídkou. Samotné hradiště je tvořeno dvěma souběžnými půlkruhovými valy, které se původně přimykaly k strmému srázu nad řekou. Na vnitřní straně vnějšího valu a na vnější straně vnitřního se nacházejí dva příkopy. Vnitřní plocha hradiště (akropole) je plochá, snad i uměle srovnaná. K velmi dobrému zachování reliktů hradiště přispívá skutečnost, že je takřka celé uvnitř Staré obory s omezeným přístupem a šetrným lesnickým hospodařením.

Pozoruhodná na této lokalitě je především fortifikace, kterou zkoumal již J. N. Woldřich. U vnitřního valu zjistil bázi hradby tvořenou kamenem s nasedající vrstvou hlíny. Ve vnějším valu registroval uhlíkatou vrstvu, na níž se nacházela mocná hlinitá vrstva propálena do červena, kterou překrývaly částečně přepálené kameny. Vnější val zkoumal také B. Dubský. Zjištěné přepálené prvky však svědčí o složitější konstrukci s využitím nezanedbatelného objemu dřevěných částí původní hradby. Ta nakonec evidentně zanikla požárem. Bohužel, vzhledem k absenci cíleného moderního výzkumu, zatím neznáme přesné stáří opevnění, nicméně k jeho charakteristickému půdorysnému tvaru lze spatřovat analogie v opevněních ze starší doby bronzové na jižní Moravě, jihozápadním Slovensku či v Karpatské kotlině. Nejspíše tedy bude mít počátek ve starším horizontu. Výjimečné je hradiště také tím, že se relikty jeho fortifikace v reliéfu terénu zachovaly velmi dobře. Analogické lokality jsou většinou zplanýrovány zemědělskou činností, jejich nadzemní relikty jsou zničeny. Proto jsou často identifikovány jen metodami letecké archeologie.

První zmínku o hradišti Baba publikoval již v roce 1883 Jan Nepomuk Woldřich, který provedl jeho přesné zaměření a také průkop oběma valy. Počátkem dvacátých let 20. století a v roce 1946 zde uskutečnil menší akce Bedřich Dubský. Poslední výzkum Ondřeje Chvojky a Jana Johna z roku 2005 byl vyvolán vývratem stromu na jižním okraji akropole, v jeho rámci byl také pomocí totální stanice vytvořen výškopisný model hradiště. Z výzkumů pochází soubor zlomkovité keramiky, díky němuž je známo, že jsou zde dva horizonty osídlení: starší, obecně datovaný na sklonek starší doby bronzové, a mladší, pocházející z pozdní doby bronzové.

---

Dobřejovice – Hradec

Poloha:

49.0836314N, 14.4835097E

Datace:

Br A2? – Br A2/B1 (1800 – 1650 před Kristem)

Plocha:

0,9 ha

Jistota určení hradiště:

Na břehu Vltavy opačném od hlubocké Baby se na vrcholku zalesněného kopce Hradec nachází stejnojmenné hradiště. Vzdušná vzdálenost mezi oběma lokalitami je pouhých dva a půl kilometru. Kopec obtéká z jižní strany potok Libochovka, nad nímž je vrcholek Hradce převýšen o zhruba 120 metrů. Samotný vrchol má tvar protáhlého oválu, na němž se nachází dvě linie opevnění. Vnitřní je tvořena kamenným valem o délce 480 metrů, který z vnější strany dosahuje na některých místech výšky kolem dvou metrů. Vnější ohrazení tvoří v současném terénu mělký příkop o celkové délce kolem 600 metrů, přičemž některé jeho úseky jsou velmi málo zřetelné. Při obou okrajích příkopu se nacházejí mírné vyvýšeniny, bezpochyby z materiálu získaného při budování příkopu. Svým půdorysem obvodové fortifikace obepínající protáhlý vrchol je Hradec podobný hradišti Velkému Hrádečku u Třebanic.

Hradec u Dobřejovic patří k nejdéle známým archeologickým lokalitám v jižních Čechách, protože jej uvádí již Jaroslav Schaller ve své topografické práci vydané roku 1789. První výzkum zde na počátku osmdesátých let 19. století provedl opět Jan Nepomuk Woldřich, který také stejně jako na Babě pořídil přesný geodetický plán lokality. Poslední sondáž provedl na hradišti Petr Zavřel v roce 1985, jinak zde bylo učiněno mnoho povrchových sběrů. Početnou zlomkovitou keramiku získanou z těchto akcí lze klást na sklonek starší doby bronzové.

Z hradiště pochází také zajímavý soubor kovové industrie, který zde nalezl Jiří Valenta. Mezi nimi se vyjímají dva předměty. Prvním je bronzové dláto s osmihranným tělem a s vykrojenou tulejí zdobenou plastickými žebry. Jedná se o typ, který je na našem území zcela ojedinělý. Obdobná dlátka se nalezla na jižní Moravě, v Dolním Rakousku či až v Rumunsku. Je tedy pravděpodobné, že dobřejovické dlátko je cizí provenience jihovýchodního původu. Druhým nálezem je bronzový hrot kopí s plastickými žebírky v horní části tuleje. Opět se jedná o unikátní předmět. Vyjma své nálezové ojedinělosti v Čechách také tím, že patří vůbec k nejstarším bronzovým kopím ve středoevropském prostoru. Jedná se společně s meči, které se také začínají objevovat až v této době, o první specializované zbraně a tedy o inovaci ve válečnictví. Patrně není náhodné, že se ve stejné době ve stejném prostoru začíná budování hradišť. Kopí z Hradce je exemplárním příkladem tohoto fenoménu.

---

Válečnictví

O povaze válečnictví v pravěku se vedou odborné diskuze. Jedni jej, i na základě etnografických paralel, považují za poněkud drsný rituál, sloužící k posílení společenských vztahů, druzí v něm nevidí přílišných rozdílů od současného krutého a zcela zištného pojetí. Problémem studia válečnictví v pravěku je často interpretační nejednoznačnost archeologických pramenů. Bezpečné archeologické doklady boje jsou z pravěku velmi vzácné, vždy se jedná o unikátní situace. Případně na ně archeologické prameny odkazují nepřímo, například formou hrobů „bojovníků“ či vyobrazením válečníků na severských skalních rytinách, malované keramice či antropomorfních soškách. Specifickými archeologickými lokalitami se v tomto směru jeví být hradiště. V současné době se uvažuje o původní širší škále účelu těchto lokalit, včetně funkce vojenské. Jaké k tomu však máme archeologické doklady?

Hlavním znakem, který poukazuje na vznik specializované válečnické vrstvy v rámci společnosti doby bronzové, je nástup a rozšíření specializovaných bronzových zbraní, jejichž funkce je vhodnější pro boj než pro lov. Studiem stop užití (traseologií) je prokázáno, že tyto zbraně skutečně sloužily k boji. Z pohledu studia funkce hradišť je významným poznatkem, že v době bronzové se ve střední Evropě začínají objevovat hradiště ve stejné době (zhruba 1700/1600 před Kristem), jako první kovové specializované zbraně. Jsou jimi nejstarší zdejší typy mečů, bronzových kopí či hrotů šípů. Z jihočeských hradišť pochází všechny vyjmenované nejstarší typy bronzových zbraní: z Dívčího Kamene pochází meč a ploché bronzové šipky, z Hradce u Dobřejovic zase nejstarší typ kopí. Hrotů šípů, jak starších kamenných tak bronzových, pochází z hradišť celá řada. Výjimečné nejsou ani dýky, byť jejich často miniaturní rozměry nevzbuzují přílišné obavy.

Vědomí nebezpečí a očekávání boje a zároveň patrně určité zkušenosti vedly k volbě opatření, kterým se míra nebezpečí případného konfliktu snižovala. V případě hradišť se bezesporu jednalo o výběr strategické polohy. Významným prvkem indikujícím defenzivní činnost jsou umělé stabilní překážky ve formě hradeb (později destruovaných valů) a příkopů. Vyjma těchto běžných obraných komponent jsou unikátní příčné valy, orientované kolmo na obvodovou fortifikaci. Ty se vysvětlují jako obrana před frontálními útoky či jízdou. V současnosti vůbec nejstarší doklad tohoto defenzivního prvku pochází z Hradiště u Písku. Dalším ukazatelem očekávání boje, jenž je archeologicky poměrně dobře detekovatelný, je sklad střeliva, obvykle oblázků, na prostý hod rukou či do praků. Koncentrace oblázků známe opět z Hradiště u Písku, Chřešťovic či z Voltýřova.

Za přímý doklad válečných aktivit bývají považovány opevnění zaniklá požárem. Doklady zániku požárem známe v podstatě z každého více zkoumaného hradiště doby bronzové v jižních Čechách. Zánikové horizonty s doklady přepálení však nelze automaticky pokládat za doklad útoku či dobití. Není-li násilný zánik fortifikace doprovázen vražděním, pak nelze jednoznačně soudit na dobytí a zničení nepřítelem, čehož prokázání je v jižních Čechách v podstatě nemožné. Existuje řada případů, kdy tak jednali obránci, a to buď aby různým způsobem uškodili nepříteli (což je přesvědčivě doloženo rozborem diachronních písemných pramenů) nebo důvody mohly být také čistě rituální.

---

Monumentální architektura

Definujícím prvkem hradišť je jejich fortifikace. Ta mnohdy nabývala impozantních rozměrů i u relativně malých hradišť. Pokud připustíme jejich válečnickou defenzivní funkci, nelze přehlédnout leckdy značnou rozměrovou předimenzovanost. Ta navíc vynikala v souvislosti s dalším charakteristickým prvkem hradišť, tedy v jejich lokaci na vyvýšených dominantních polohách. Sotva se lze pak spokojit s ryze funkčním vysvětlením těchto staveb. Nejvíce informací máme o konstrukci fortifikace ve Vrcovicích, jejíž rekonstrukce je zde prezentována. Je jasné, že čím vyšší partie opevnění, tím více je její podoba hypotetická. Nicméně snahou bylo právě zachycení a uvědomění si monumentality, značných rozměrů architektury až neadekvátních k relativně malým rozměrům samotného hradiště o výměře pouhého půl hektaru. Existují náznaky, že vrcovické opevnění pokračovalo i na západním okraji hradiště, tedy pohledové straně od řeky, kde se předpokládá průběh dálkové komunikace. Úchvatný dojem musela vyvolávat i kamenná hradba Hradu u Skočic, která byla dle výsledků archeologického výzkumu nejméně čtyři metry vysoká a sama se tyčila na dominantním předvrcholu kopce bezpochyby viditelného ze značné dálky. Neméně působivé musely být i další fortifikační systémy představených hradišť, jejichž vnitřní konstrukce jsou zatím méně poznané.

Většina těchto opevnění pochází ze sklonku starší doby bronzové. Je třeba zdůraznit, že se jednalo o vůbec první takto monumentální architekturu, budovanou v jihočeském regionu. V tehdejším kolektivním povědomí a nejspíše i mytologii musely utkvět události spojené s budováním, užíváním, ale i se zánikem těchto monumentů. Již samotná stavba, ať již vyvolaná vůdčím jednotlivcem či komunitou, vytvářela a utužovala společenské vztahy. Cyklické vykonávání kolektivních prací, např. právě budování a udržování fortifikací, tvořilo významnou součást mechanismů, udržujících chod předindustriálních společností. Bezesporu významným aspektem užívání těchto areálů byla identifikace místních komunit s těmito monumenty. Honosnost architektury pak reprezentovala významnost uzlových bodů na dálkových stezkách, dobře zapamatovatelných orientačních bodů v krajině. Zánik těchto monumentů byl většinou spojen s požárem, byť jejich příčiny neznáme a zdaleka nemusely být spojeny pouze s násilným dobytím hradišť. Každopádně zdaleka viditelné požáry staveb těchto dimenzí musely být něčím, co se bezpochyby vrylo přímým svědkům do paměti. Ostatně fortifikace poutaly pozornost i po svém zániku, vzbuzovaly zájem a leckdy divokou představivost, což ostatně jejich skrovné zbytky činí doposud.

---

Opalice – Na Kopách

Poloha:

48.8977731N, 14.4114219E

Datace:

Br A2 – Br A2/B1 (mezi lety 1950 – 1650 před Kristem)

Plocha:

2,5 ha (?)

Jistota určení hradiště:

I přes velmi nápadné mohutné opevnění odolávalo hradiště u Opalic dlouho pozornosti archeologů. Objeveno bylo až na počátku nového milénia. Nachází se na podlouhlé ostrožně, tvořené klikatícím se Třebonínským potokem a řekou Vltavou. K hradišti se přistupuje po úzké šíji, přepažené dvojicí valů a příkopem, který se nachází mezi nimi. Dominantním prvkem je jižní polovina vnitřního valu, jež má výšku až pěti metrů od vnitřního prostoru hradiště, délku čtyřiceti a největší šířku přes dvacet metrů. Směrem k severu je val daleko nižší a vybíhá po prudkém svahu dolů směrem k Vltavě. Vnitřní val kopíruje při jeho západním úpatí příkop, jejichž společná délka je takřka sto metrů. Vnější val je menší a kratší, dosahuje výšky jen dvou metrů. Oba valy, dle povrchových náznaků, patrně pocházejí z hradeb původně kamenné konstrukce. Úzká šíje za fortifikací pokračuje ještě sto metrů dále, kde se rozšiřuje do široké nepravidelné oválné plošiny. Ta je na jižní i severní straně porušena těžbou grafitu. Celé hradiště je ohraničeno poměrně strmými svahy, převýšení nad hladinou řeky Vltavy je v nejvyšších místech takřka padesát metrů.

Lokalitu objevili až v roce 2003 Petra Effenberková a Jiří Havlice, následovala drobná sondáž, která však přinesla zanedbatelné nálezy, spíše jen naznačující než dokládající pravěké aktivity. V souvislosti s detektorovým průzkumem zde provedl v roce 2008 Ondřej Chvojka drobnou sondáž, kterou se podařilo zjistit kulturní vrstvu. Stávající nálezová pramenná základna z opalického hradiště je poněkud paradoxní, zatímco obecně z většiny pravěkých sídlišť i hradišť jsou vždy nejpočetnější složkou zlomkovité keramické nálezy, zde tomu tak není. Keramika hraje poněkud podružnou roli i vzhledem k tomu, že je poměrně obtížně určitelná. Naopak je odsud známa již celá řada kovových nálezů, včetně čtyř depotů kovové industrie, převážně datovatelná do starší doby bronzové. Z jednoho depotu také pochází vůbec nejstarší jihočeské radiokarbonové datum z doby bronzové, sahající až k samým počátkům druhého tisíciletí před Kristem. Opalické hradiště je záhadné. Pro absenci výzkumu neznáme stáří ani bližší konstrukci zdejší fortifikace. Nápadná je vysoká koncentrace kovových nálezů a neadekvátně nízká četnost dokladů intenzivnějšího sídlení. Zda je to způsobeno mírou archeologické aktivity či poněkud odlišným původním účelem této lokality, je úkolem dalšího bádání.

---

Elita

Pravěká hradiště jsou obecně považována za sídla elit. Děje se tak na základě porovnání s mladšími analogickými opevněnými lokalitami se známým účelem. Existence alespoň částečně hierarchizované společnosti se pro dobu bronzovou předpokládá, byť její podoba se lišila jak regionálně, tak i v průběhu času. Elity jsou často spojovány s organizací dálkového obchodu, ale také třeba s metalurgií – klíčovými aktivitami, které definovaly dobu bronzovou. Jak je to však s doklady přítomnosti elit na sledovaných hradištích doby bronzové? Nejnápadnějším prvkem je samotná fortifikace, mnohdy značných rozměrů, k jejímuž zbudování musela být daná komunita silně motivována. Již samotná výstavba opevnění musela mít značný společenský význam, přinesla zintenzivnění společenských vztahů vzhledem k předpokládané účasti patrně více komunit, než jen přímých obyvatel hradiště. Opevnění vydělovalo prostor, který obyvatelům zajišťoval určitou exkluzivitu. Obývání plošně omezených hradišť zcela určitě nemohlo být výsadou každého. Nálezů movitých předmětů, dokládajících přítomnost privilegované vrstvy, je však nemnoho.

Zcela výjimečným nálezem je depot původně více jak dvou set padesáti jantarových korálů z Dívčího Kamene, který byl nalezen v keramické nádobě společně s dvěma bronzovými sekerami a dvěma náramky. Jedná se o vůbec největší takovýto nález ze sídlištního prostředí v Čechách a v početnosti příliš nezaostává ani mezi nejluxusnějšími hrobovými milodary. I vzhledem k exaktně prokázanému baltskému původu korálů, se jedná o doklad par excellence napojení lokality na dálkové obchodní sítě.

Velmi skrovná je známá pramenná základna zlatých předmětů nalezených na jihočeských hradištích. Známe je pouze ze dvou hradišť, obou z období přelomu starší a počátku střední doby bronzové. Na Hradcích u Nuzic se již počátkem dvacátého století nalezla údajně zlatá spirálka, jejíž osud je však neznámý. Další spirálka se zde nalezla až během badatelského výzkumu v roce 2019. Druhým hradištěm, odkud pochází nález zlatého předmětu, jsou Vrcovice. Z nich je známa mírně deformovaná zlatá záušnice, nalezená během systematického výzkumu v roce 1966. Oba zachované a prezentované zlaté předměty představovaly ozdobu hlavy.

Výjimečné mohou být také keramické předměty. Z nich bezesporu vyčnívá fragment tzv. chlebového idolu (německy Brotlaibidol). Jedná se o vzácný druh artefaktu, který má široké geografické rozšíření od střední Itálie, střední Porýní až po rumunskou Olténii. Obecně se uvažuje o jejich souvislosti s dálkovým obchodem, ať už jejich konkrétní funkce byla jakákoli (plomba určité komodity, pečetidlo, amulet apod.). Patrně něco obdobného mohl představovat bohatě zdobený diskovitý předmět, nedávno objevený mezi starými nálezy Josefa Poláčka z chřešťovického hradiště. Zatím zcela postrádá známých analogií, o jeho výjimečnosti však není pochyb.

---

Metalurgie

Metalurgie kovů není vynálezem doby bronzové. Prodělávala dlouhodobější vývoj, nicméně až počátek masového užívání cínového bronzu, který časově souzní i s počátky osídlení jižních Čech, přinesl dějinnému vývoji značnou akceleraci. Ta byla patrně důsledkem zintenzivnění společenských vztahů i na delší vzdálenosti, čehož je samotný bronz nejlepším důkazem. Komodity pro jeho výrobu totiž zdaleka nejsou lehce přístupné. Zatímco měděná surovina je relativně četná, ložiska cínu jsou v rámci kontinentu velmi vzácná. Přesto se zdá, že poměrně rychle vznikla ohromná poptávka po cínovém bronzu, ta se někdy přirovnává k potřebě ropy a plynu v současnosti. Bronz jako materiál a později z něj dokonale řemeslně zvládnuté artefakty, se staly nositelem společenského statusu. A právě tato potřeba utvořila hustou síť dálkových cest, které překračovaly starý kontinent.

Operační řetězec metalurgie se skládá z několika fází. Začíná těžbou suroviny a pokračuje přes hutnění, slévání až po dokončování jednotlivých artefaktů. Každá tato fáze se nějakým způsobem projevuje i v archeologických pramenech, byť některé doklady mohou být mnohoznačné. Dřívější teze, že se metalurgie odehrávala především na hradištích, která měla být i metalurgickými centry s vazbou na tehdejší elity, se zdá být již antikvovaná, protože doklady metalurgie nepocházejí pouze z hradišť. Jak je to ovšem s doklady metalurgie na jihočeských hradištích doby bronzové?

Nejpřesvědčivějším metalurgickým dokladem je nález torza kamenného kadlubu s negativem dýky, pocházející z akropole Hradu u Skočic, který byl objeven v roce 1967. Užití kadlubu bylo prokázáno zjištěním mikroskopických stop cínu. Během badatelského výzkumu v roce 2018 byly z okolí místa jeho nálezu získány dva slitky: jeden z cínového bronzu, druhý z čisté mědi. Nepočetný soubor i tak naznačuje, že právě na zdejší akropoli docházelo ke kovolitectví bronzu. Nepraktičnost takového konání na takřka nejvyšším místě celé lokální sídelní komory naznačuje, že se muselo jednat o výjimečnou aktivitu, jejíž exkluzivitu podporuje i skutečnost, že se zároveň jednalo i o nejchráněnější místo z celého opevněného areálu. Náznak obdobné prostorové dispozice spatřujeme i na Kamenné věži u Velešína, kde ze samé špice protáhlé ostrožny pochází drobný fragment keramické výfučny měchu (dyzny), který se využíval k dosažení požadované zvýšené teploty při metalurgické činnosti. Bezpečné doklady metalurgie bronzu pochází i z bechyňské ostrožny, kde byly nalezeny keramické zlomky patrně tyglíků, na nichž zůstaly markantní stopy kovu. Zásluhou systematických detektorových průzkumů se značně rozhojnila pramenná základna fragmentů surové mědi a slitků bronzoviny, pocházejících z hradišť. Zvláště měděná surovina, která byla na naše území importována především z těžebních oblastí východních Alp ve formě nejprve hřiven, žeber a nakonec plankonvexních koláčů, je velmi cenným pramenem pro studium tehdejších kontaktů. Z jejího chemického složení lze exaktně zjistit geografický původ.

---

Obživa

Hlavním argumentem pro stabilní osídlení hradišť v době jejich fungování, je kuchyňský odpad a nástroje spojené s přípravou potravy, které se nachází přímo v areálech hradišť. Samotná potrava je zároveň ukazatelem společenského statusu obyvatel a může tedy být i jedním z důležitých indikátorů původního účelu těchto lokalit. Náš pohled na konzumaci je samozřejmě poněkud deformován, protože vycházíme povětšinou pouze z odpadu, který se navíc nezachovává ve své úplnosti. Specifikem jižních Čech jsou kyselé půdy, které způsobují takřka absolutní absenci nespáleného kostěného materiálu, který je v jiných regionech pravidelnou početnou součástí pravěkých sídlištních nálezových souborů. Šanci na zachování tak zde mají pouze přepálené kosti, povětšinou značně fragmentární. Z hradiště u Vrcovic díky nim víme, že zde byl konzumován skot a prasata. Četnější jsou doklady zuhelnatělých zbytků plodin, díky nimž je zjevná obliba ječmene setého či pšenice dvouzrnky, které jsou známé z řady takto specializovaně studovaných hradišť (Vrcovice, Všemyslice, Oslov), po polovině druhého milénia se začíná na našem území objevovat také proso, které je doloženo z Milenovic. Z luštěnin je známo využívání hrachu či vikve. Často jsou také zachovány zuhelnatělé zbytky divoce rostoucích rostlin, které však patrně byly konzumovány: lískové ořechy, trnky, ostružiny, maliny, jahody či bez černý. Na zpracování obilí přímo v areálech hradišť ukazují nálezy obilných pluch či kamenné těrky a drtidla, jimiž se však nemusela drtit pouze potrava. O přípravě a konzumaci potravin svědčí také početné nálezy keramických nádob, u nichž však většinou neznáme jejich přesné původní využití. Určitou výjimku představují příškvarky původních obsahů. Chemickými analýzami jednoho střepu s příškvarky z Vrcovic byla zjištěna přítomnost kozího mléka a ptačího vajíčka. Na hradištích ze sklonku starší a počátku střední doby bronzové se poměrně pravidelně objevují fragmenty amforovitých nádob s podlouhlými výčnělky na vnitřní straně nádoby, které nejspíše sloužily ke stloukání másla, ačkoliv exaktní doklady k tomu zatím chybí.

Ač se to nezdá, unikátním nálezem spojeným s přípravou potravy je kamenný tyčinkovitý nástroj s opracovanou špičkou, který byl objeven ve Vrcovicích. Ten se totiž řadí ke druhu nástrojů, poprvé identifikovaných na přibližně současných hradištích na Iberském poloostrově (kultura El Argar), které byly na základě chemických analýz reziduí, analýzy pracovních stop a experimentů věrohodně interpretovány jako nástroje pro extrakci medu z voskových pláství. Tento nevzhledný nenápadný kámen je tedy vůbec nejstarším přímým dokladem využívání medu na našem území. Jeho stáří je, stejně jako celého vrcovického hradiště, zhruba 3500 let. Současně se jedná o doklad využití komodity (medu), společně třeba i se zmíněným máslem, které je pro svoji časově náročnější přípravu, přisuzován vyšší sociální status. Tyto nenápadné artefakty tedy nakonec mohou v archeologických pramenech spíše podporovat předpoklad přítomnosti elit na hradištích, než hůře opotřebitelné a patrně i méně ztrácené, a tudíž vzácně nalezitelné, honosné artefakty.

---

Albrechtice nad Vltavou – Holý vrch

Poloha:

49.2309464N, 14.3579494E

Datace:

Br A2 – Br A2/B1 (1800 – 1650 před Kristem)

Plocha:

0,35 ha

Jistota určení hradiště:

Hradiště se nachází na ostrožně tvořené bezejmenným potokem přitékajícím z jihu od Slavětic, který se vlévá do potoka Karlovky obtékající lokalitu ze severní strany. Ostrožna je spočinkem Holého vrchu, od něhož je oddělena především umělým příkopem, pro nějž však patrně byla využita přírodní geomorfologická predispozice. V současnosti nejbližším vodním zdrojem jsou zmíněné vodní toky, které zformovaly samotnou ostrožnu. Z archeologického pohledu je zajímavý potok Karlovka, protože pramení nedaleko pod vrchem Kometa, známým svými středověkými zlatodoly, a vyjma Holého vrchu protéká také kolem hradiště Všemyslice – Kozí vrch, pod nímž vtéká do Vltavy. Zachovalý val, který se nachází pouze na jihovýchodní straně hradiště má tvar písmene L.

Lokalitu objevil v roce 1989 Pavel Břicháček, který ji velmi stručně popsal a nechal zaměřit. Až v roce 2003 byly Jiřím Havlicem získány sběrem a sondáží ve vývratech první nálezy, umožňující datování zdejších aktivit do mladší fáze starší doby bronzové a do raného středověku. To potvrdily i další drobné akce včetně systematického detektorového průzkumu. Mezi nejzajímavější předměty patří drobná dýka či bronzové šídlo. Obdobné šídlo se nalezlo i na Hradu u Skočic. Již mimo areál hradiště byla nalezena celá jehlice s kulovitou hlavicí a zesíleným krčkem, která však pochází z počátku mladší doby bronzové a dokládá tehdejší blíže nespecifikované aktivity.

Dobře zřetelný pozůstatek valu je nejlépe zachovaný na nejpřístupnější straně hradiště, odkud se dále pozvolna vytrácí. V roce 2020 byl nešetrně poškozen proražením lesní cesty těžkou technikou. Otázka původního rozsahu valu (původní hradby) je nejasná. Val nebyl doposud archeologicky zkoumán, takže zachovalá vnitřní konstrukce původní hradby ani datace není přesně známa. Datovat jej je možné pouze na základě nálezů z areálu hradiště, přičemž nejintenzivnější aktivity pocházejí ze sklonku starší doby bronzové a z raného středověku, konkrétně z 9. – 10. století našeho letopočtu. Oběma těmto horizontům je budování hradišť v jižních Čechách vlastní. Z vnějších znaků současné podoby fortifikace a velikosti ohrazené plochy je však pravděpodobnější, že pochází z počátku doby bronzové, kdy bylo typické budování hradišť menších rozměrů, naopak v 9. – 10. století po Kristu jsou budována hradiště daleko větší výměry se složitější fortifikací. Je tedy velmi pravděpodobné, že se skutečně jedná o hradiště z konce starší doby bronzové, které bylo v raném středověku opětovně využito.

---

Oslov – Svatá Anna

Poloha:

49.4171744N, 14.1894425E

Datace:

Br A2/B1 (1800 – 1650 před Kristem)

Plocha:

?

Jistota určení hradiště:

Současná osada Svatá Anna, ležící na katastrálním území obce Oslov, se nachází na úzké protáhlé ostrožně s nápadným poutním kostelíkem, jenž dal osadě jméno. Ostrožnu obloukovitě obtéká řeka Otava, jejíž hladina je zde však výrazně zdvižena zbudováním Orlické přehrady, čímž částečně zaniká monumentálnost této polohy. Z jižní strany byl masiv ostrožny tvarován bezejmenným potokem, který se pod ní vlévá do řeky Otavy. Temeno je značně pozměněno soudobou osadou, která zcela setřela předchozí reliéf terénu. Před vzedmutím Otavy špice ostrožny plynule klesala k rozšiřujícímu se snad nivnímu plateau nad řekou.

Příhodná morfologie ostrožny, vhodná pro budování pravěkých hradišť, upoutala v roce 1963 Antonína Beneše a Jana Michálka k archeologickému povrchovému průzkumu, při němž získali jediný pravěký keramický střep a nenalezli žádné zbytky fortifikací. Přesto zde A. Beneš předpokládal pravěké hradiště. Zatím jediný archeologický výzkum, vyvolaný výkopem pro přípojku elektřiny do kaple, provedli archeologové Prácheňského muzea v roce 2017. Při něm byly zjištěny vedle mladších středověkých také pravěké nálezy, konkrétně z přelomu starší a střední doby bronzové, což dosvědčilo i radiokarbonové datování. Vyjma keramiky se zde z této doby nalezla také dvě torza hliněných tkalcovských závaží a patrně fragment broušené kamenné industrie, snad sekery.

Ačkoli je pravděpodobné, že i tato poloha byla v pravěku opevněna, nelze to bez cíleného archeologického výzkumu prokázat. Bohužel není ani vyloučeno, že případné veškeré relikty byly již zcela zničeny. Bez doloženého opevnění nelze lokalitu jednoznačně označit jako hradiště. Morfologicky značně podobnou a zároveň současnou lokalitou, včetně stejného osudu spočívající v zatopení její spodní části vodním dílem, je Kamenná věž u Velešína. Zajímavým pojítkem je také skutečnost, že obě lokality tvoří samý okraj rozsahu tehdejšího osídlení: Svatá Anna severozápadní hranici tvořenou řekou Otavou a Kamenná věž hranici jihovýchodní kopírující řeku Malši. Výšinné sídliště na Svaté Anně snad můžeme dávat do souvislosti s nečetně doloženou otavskou vodní cestou.

---

Písecká Smoleč – Hradiště

Poloha:

49.3075686N, 14.3281717E

Datace:

Br B1 (1650 – 1500 před Kristem)

Plocha:

0,6 ha (?)

Jistota určení hradiště:

Hradiště se nachází na dominantní ostrožně na pravobřeží řeky Vltavy, tvořené Slabčickým, Vranovským a ještě jedním bezejmenným potokem. Výraznost polohy je v současnosti tlumena zvýšenou hladinou Orlické přehrady. Na široké vějířovitě rozevřené přístupové plošině jsou výrazné relikty vnějšího půlkruhovitého opevnění ve formě (na severní straně) mohutného valu a příkopu v délce více jak 200 metrů, které hraničí na obou stranách s prudkými srázy potoků. Uvnitř se vyvýšený terén zužuje a následuje úzká šíje. Ta je v místech opět rozšiřující se ostrožny přepažena vysokou terénní hranou dovnitř akropole, která je hypotetickým pozůstatkem pravěkého opevnění. Z obou stran je porušena příjezdovými lesními cestami. Následuje již vnitřní prostor akropole hradiště. Ten byl dříve zemědělsky využíván, čímž byl terénní reliéf zarovnán. Ještě před polovinou 19. století zde byl vysázen les, který je zde doposud.

Na základě analogií lze předpokládat, že vnější fortifikace hradiště byla zbudována až v raném středověku (9. – 10. století našeho letopočtu). Pokud by poloha hradiště na počátku střední doby bronzové byla ohrazena, nejpravděpodobněji by tomu bylo v místě zmiňované hrany na východním okraji akropole a to vzhledem k velikosti takto ohrazené plochy, která by odpovídala dobovým normám. Obdobně mohlo být toto místo znovu využito i v raném středověku, avšak bez řádného archeologického výzkumu se budeme stále pohybovat pouze v rovině hypotéz.

Informaci o lokalitě poprvé zanesl do literatury táborský profesor Martin Kolář, jenž také podal její popis. V roce 1919 zde první sondáž provedl Josef Švehla, který zkoumal val na východní straně akropole, kde zjistil přepálené kameny i půdu, snad pozůstatky hradby zaniklé požárem. Další a doposud poslední výzkum hradiště pak provedl Bedřich Dubský. Od té doby byly nálezy získávány pouze povrchovým sběrem. Z významných je akce Jiřího Fröhlicha z roku 1971, při níž nalezl již mimo vlastní hradiště na špici Vranovského a bezejmenného potoka svisle prstovaný střep silnostěnné nádoby. Od té doby se o Písecké Smolči uvažovalo i jako o výšinném sídlišti z období popelnicových polí. Početný soubor keramiky a mazanice získal pak na přelomu tisíciletí místní chalupář Jan Riedl. Zásadní poznatky přinesly sběry Jaroslava Jiříka a Tomáše Hiltschera z roku 2015 na jižním svahu hradiště. Přestože dosud byly z prostor hradiště získávány takřka výlučně středověké a mladší nálezy, tyto nové průzkumy přinesly naopak jen materiál pravěký, konkrétně keramické zlomky z počátku střední doby bronzové.

---

Týn nad Vltavou – Svatá Anna

Poloha:

49.2283311N, 14.3902703E

Datace:

Br A2/B1 – B1 (1800 – 1500 před Kristem)

Plocha:

0,6 ha

Jistota určení hradiště:

Hradiště se nachází na zalesněné ostrožně tvořené řekou Vltavou a vlévajícím se Bohunickým potokem, přímo naproti soutoku Vltavy a Lužnice, na který je z tohoto místa dobrý výhled. Poměrně svažitý prostor vnitřní plochy hradiště je při vodních tocích ukončen na severní a severozápadní straně pozvolnými šíjemi, jinak je obvod hradiště lemován příkře skloněnými svahy. Na jižní straně je ostrožna vydělena mohutným valem a příkopem na vnější straně. Výškový rozdíl dna příkopu a temene valu činí pět metrů. Na západní i východní straně se val obloukovitě stáčí a splývá s terénní hranou ostrožny.

Hradiště je díky mohutnému valu známo odborné veřejnosti již od 19. století, kdy je zmiňuje J. L. Píč, avšak první známé nálezy zde byly získány až v roce 1952 povrchovým sběrem Františka Proška a Evy Jílkové (později Čujanové-Jílkové, významné české specialistky na dobu bronzovou), drobnou sondáž zde provedl v roce 1971 Antonín Beneš a v roce 2015 kolektiv jihočeských archeologů pod vedením Ondřeje Chvojky. Z těchto akcí byl získán nepočetný, takřka výlučně keramický soubor, který je možné datovat do širšího období přelomu starší a střední doby bronzové. Zároveň nepočetnost nálezů a jejich značná zlomkovitost dokládá značné narušení plochy hradiště erozí. Samotný mohutný val zatím odborně zkoumán nebyl, ze starého porušení koruny valu však lze usuzovat na jeho kamennou konstrukci, patrně byla při jeho stavbě zvýšena příhodná geomorfologie terénu. Datace opevnění tedy není jistá, nicméně se předpokládá, že souvisí s nalezenou keramikou. Aktivity z mladší doby bronzové jsou doloženy nálezy dvou bronzových jehlic.

Význam tohoto hradiště tkví ve strategické poloze naproti soutoku Vltavy a Lužnice, kde se na podlouhlé terase rozkládalo významné sídliště ze starší doby bronzové, z něhož pochází doklady dálkových kontaktů s prostorem Karpatské kotliny, se severní Itálií či severními oblastmi. Pochází z něj však i výrazné doklady dalších aspektů tehdejších činností, jako metalurgie, válečnictví či běžného každodenního života. Pozoruhodná je také výrazná koncentrace současných lokalit v zázemí sídliště, kam vyjma Svaté Anny patří ještě další bezprostředně blízká hradiště Albrechtice nad Vltavou – Holý vrch a Všemyslice – Kořenské skály, ale také další soudobá rovinná sídliště, mohylová pohřebiště či depoty kovových nálezů. Souhrn těchto lokalit zde vytváří relativně dobře konzervovanou krajinu starší doby bronzové.

---

Velešín – Kamenná věž

Poloha:

48.8431061N, 14.4789011E

Datace:

Br A2/B1 (1800 – 1650 před Kristem)

Plocha:

0,4 ha

Jistota určení hradiště:

Poloha Kamenná věž leží severovýchodně od města Velešína na levém břehu Malše. Tvoří ji úzký protáhlý skalnatý ostroh, vymezený z jihozápadní strany srázným údolím řeky a na severovýchodě hlubokým údolím Strahovského potoka. Vnitřní plocha lokality je od západu vydělena trojicí krátkých příčných příkopů a valů, přičemž poslední mohutný val dal poloze název. Po celém temeni ostrohu se nachází lesní cesta, která byla vytvořena těžkou technikou, přičemž se notně pozměnila původní konfigurace terénu vnitřní plochy hradiště. Spodní část ostrohu je zatopena vzedmutou hladinou vodní nádrže Římov.

Poprvé lokalitu zmiňuje Josef Braniš v roce 1909 v souvislosti popisem rozsáhlého opevnění Strahovského valu za východním předpolím. V poloze Kamenné věže předpokládal původní hrad, ke kterému však nejsou žádné písemné prameny. Bedřich Dubský datoval na základě nalezených fragmentů keramiky zdejší aktivity do 13. století. Interpretace lokality jako zříceniny středověkého hradu podnítila v roce 1976 Antonína Hejnu k výzkumu dominantního valu v souvislosti se záchrannou archeologickou činností, vyvolanou stavbou vodní nádrže. Ačkoliv byly zachyceny vrstvy kamenné destrukce, včetně silně přepáleného horizontu, stopy po kamenném zdivu nalezeny nebyly. Nečetné středověké nálezy pocházely jen z přípovrchových vrstev. Zásadní zlom v pohlížení na lokalitu přinesly až nálezy místního amatérského badatele Jiřího Valenty, který na lokalitě, především na erodovaných březích, nasbíral pravěkou keramiku, odhalující oblíbenost tohoto místa v eneolitu, na konci starší doby bronzové a v době halštatské. Nález fragmentu dyzny, jasného dokladu metalurgické činnosti, podnítil drobný badatelský výzkum autora výstavy provedený v roce 2018. Ten měl za cíl zjistit dataci a konstrukci mohutného valu. Bylo zjištěno, že je částečně tvořen rostlou skálou, vyčnívající nad okolní terén, obvod valu je však tvořen mocnou vrstvou kamenné destrukce, z jejíž jednotlivých horizontů byla získána radiokarbonová data spadající do eneolitu a doby halštatské. Pro dobu bronzovou zatím nemáme z pohledu opevnění místa žádné doklady, zatím neznámé je stáří předsunutých valů a příkopů. Spíše než pozůstatek středověkého hrádku se však bude jednat o relikty pravěkého hradiště, které byly ve druhé polovině 13. století druhotně, patrně nepříliš intenzivně, využity.

---

Zvíkovské Podhradí – Zvíkov

Poloha:

49.4381333N, 14.1928111E

Datace:

Br B2–C1, Ha A2–B1 (1500 – 1350, 1050 – 900 před Kristem)

Plocha:

?

Jistota určení hradiště:

Výrazný skalnatý ostroh, tyčící se nad soutokem Vltavy a Otavy, dvou nejvýznamnějších jihočeských řek, lákal člověka takřka ve všech zastoupených obdobích jihočeského pravěku. Strategická, relativně prostorná poloha, vyvýšená strmými stěnami nad hlubokými kaňony, omezený vstup pouze po úzké šíji, ale také souběh vodních cest byly aspekty, které vždy vybízely k budování opevnění a vyvrcholily ve vrcholném středověku zbudováním nedobytného hradu Zvíkova. Při jeho stavbě byly evidentně zničeny i relikty staršího osídlení a nejspíše i starších opevnění. Několik fortifikačních prvků se nachází na jižním přístupovém předpolí ostrožny, val se nachází také na severní pozvolnější straně ostrožny, ten je však nyní zatopen vodami Orlické přehrady.

Nejstarším známým nálezem ze Zvíkova je bronzový hrot šípu, získaný zde již v roce 1849. Doklady výrazného pravěkého osídlení zde však doložil až Bedřich Dubský v roce 1932, ačkoliv registroval pouze nálezy z doby železné. Předstihový výzkum na severním svahu ostrožny vyvolala stavba přehrady. V roce 1955 zde Květa Reichertová sondou protínající celý svah získala i nálezy z pozdní doby bronzové. O rok později prozkoumal v těchto místech Antonín Hejna val, který však zařadil až do doby laténské. V roce 1959 byla, vyjma objektů z pozdní doby bronzové, zachycena kamenná zeď, která měla být starší než laténský val. Od doby zatopení tohoto prostoru jsou na zdejším břehu opakovaně prováděny povrchové sběry, které přinášejí velké množství pravěkých nálezů. Další archeologický výzkum provedl Jan Michálek v přízemí východního křídla paláce. Vedle laténských situací a nálezů získal také keramiku ze střední a pozdní doby bronzové. Početné pravěké nálezy z této lokality bohužel stále čekají na vyhodnocení, přesto je z předběžných výsledků zřejmé, že zde lidské aktivity probíhaly již ve střední době kamenné, dále v mladší a pozdní době kamenné, ve střední a pozdní době bronzové, v době halštatské, laténské, římské i v době stěhování národů. Ačkoliv sotva můžeme z našich torzovitých pramenů prokázat kontinuitu osídlení, je zřejmé, že poloha byla opakovaně užívána. Zatím zde není s jistotou prokázáno opevnění z doby bronzové, nicméně je velmi pravděpodobné, že alespoň v pozdní době bronzové, kdy je zde doloženo velmi intenzivní osídlení, byla poloha také opevněna. Studium pravěkých opevňovacích prací ztížily na jižní straně vybudované středověké obléhací tábory. Přesto se zde nabízí rozsáhlý prostor pro další bádání.

---